DOUPATA HADŮ

Skryté své zahrady viděl jsem v slavnostech července kvést,

v blankytů etherná loubí se slétlo tisíce tajemných ptáků;

na květech zrosených nechaly půlnoci nejsladší úsměvy hvězd,

a jako koberec pro sny, v plamenech záhony máku.

Dalekou cestu jsem konal, neznámý navštívil svět,

nesčetné duše jsem objal, z nesčetných zraků tvá tajemství čet’,

a unaven milostí vrátil se do svých ukrytých sadů:

klenbami hořící síry kouřil se blankyt, žíravě bled,

a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů.

Před kroky mými se vztýčili, otravné prameny syčící tmou,

na stvolech, zmítaných vichřicí hlubin, nestvůrné hlavy jim kvetly;

v tělo mé vrůstali, vůli mi spoutali hadí svou suggescí zlou,

a v zraky mé z nehybných očí svých stříkali sinými světly.

Tu svaté tvé vzpomínky v duši mi prolétla zvěst,

nádhera moří tvých, tajemství nocí tvých, sláva tvých cest:

blankyt jak brána se otevřel, od jihu letělo tisíce ptáků;

tvé magické jméno jsem vyslovil – a v úsměvu hvězd,

koberec pro sny, přede mnou ležely záhony růží a máku.