DOUŠEK VĚČNOSTI.

Ó nalij, nalij přehořkého vína,

jež uzrálo ve vinohradech žití,

ať v opojení žal můj pousíná

a zvolna do snů hedvábného klína

si ulehne jak v nejvonnější kvítí.

A v sadech země plody plné zlata

mi trhej, růžové a ojíněné...

A jako větev, kdy s ní byla sňata

úroda zralých plodů přebohatá,

chci zvednouti se v modro zamyšlené.

Dej závoj zapomnění mému zraku,

ať odpoutám se z těla, roven ptáku,

svým duchem pluji v modru po oblaku

a kdesi v kosmu ztratím sama sebe...