DOZPĚV.

Písní-li jsem v tichou noci dobu

strašidel těch rudých děsný zjev

ku výstraze vyvolal vám z hrobu,

proto-li můj zatratíte zpěv?

Aj, však nechci kletby žhavé klíny

vynutiti na ty dávné stíny;

chci jen budiť svaté hněvy vaše,

nové na Kainy a na Jidáše,

kteří vše, co myšlénkou nám klíčí,

tisícerým jedem zloby ničí.

Jejich vášní neskončen je boj,

jímž kdys otců tisícové mřeli,

víří posud, jiná jest jen broj,

jiný prapor, jinaké jsou střely;

jiných pavéz, mečů nám a kyrů,

jiných vůdců za volnosť a víru!

Z pouhých slz však nestane se proud,

jenž by jako pohněvaná řeka

shluknuvší se hrozný držel soud.

Planou bouřkou vrah se nepoleká,

jako se jí země neosvěží;

co jest síla, je-li bez otěží?

co jest studna, pramenův-li nemá,

a co vůle bojácná a němá,

jež před prvním zablesknutím meče

místo k cíli, zpátky v úkryt teče?

Důvěřujme, bůh že zhojí líkem

jako dřív juž svatou naši zem,

vzkřísiv víru Janem mučenníkem,

volnosť, právo Janem vítězem.

Lidstva duch, jenž v moři věkův koupá

peruť svou a stále výše stoupá,

také nás má rosou na křídlech,

však ji zloba žádná nesetřese,

duchem také k zenithu se vznese

křivdou bědně utrýzněný Čech. –

Za ten cíl nám věčně bojovati:

za hvězdy, jež víc a víc se tratí:

volnosť ducha, božskou lidstva ctnosť,

pevnou víru v lepší budoucnosť! –