Dozpěv.

Synů nemám; těch mi není

Milostivým nebem dáno:

Za to k mému potěšení

Dcer mi hojně požehnáno.

Často sám se divím tomu,

Když se kochám v jejich kruhu,

Jak as pošlo z téhož stromu

Ovoce tak různých druhů?

A to nejen podlé lící,

Ne dlé zevní podobnosti –

To se může rovně říci

O jich duchu, o jich cnosti.

Kadeř rusá, oči modré,

A ta jemnost bílé pleti –

Věru na to děvče bodré

Jesti mílo pohleděti.

Tam zas havraní ta kštice,

A ten zrak, co ohněm dýše,

A ty temnorudé líce –

Mužatky jsou zjevy spíše.

Onu cudná zdobí pýcha,

Tuto žert a jemná tklivost,

Jinou krásí duše tichá,

Jinou smích a švitořivost.

Mnohá nemá žádné vnady,

Ba ji hyzdí rodné chyby;

Známo však, že dítek vady

Rodičům se často zlíbí.

Ba to bývá mnohdy zříti,

K dítkám slabým, ku nemocným

Ze se oni více cítí

Spiaty lásky poutem mocným.

Tak i já se vinen dávám,

Ve své že rodince milé

– Slabý otec – překochávám

Mnohé dítko zmrzačilé.

Než jak různobarvé kvítky,

Ježto jedna louka rodí,

Tak mně moje vlastní dítky

Všecky stejnou radost plodí.

A by lásky rozdíl který

Nepřicházel ani v slovu,

Jednostejně moje dcery

Jmenem sladkým „písně“ zovu.

A když umdlen prácí denní

Duch můj touží po úlevě,

Nalezá vždy zotavení

V jejich mnohotvárném zpěvě.

Ba i když se v tiché noci

Na mne hrnou trudu tísně,

Vděčný jsouce svému otci,

Mysl mou mi jasní písně.

Proto má vždy touha byla,

Než-li budu sníti v hrobě,

Aby každá pojistila

Jedno lidské srdce sobě.

Že pak moje skromné děvy

Neumí než trochu zpívat,

Musí pouze svými zpěvy

Srdce ta si vydobývat, –

Nuže jděte, písně milé!

Svět Slovanský dost je velký;

A v něm žijí duše čilé,

Jimž se zmílí české pělky.

Jsouce všecky cudné děvy,

Nebojte se kluzkých řečí;

Po krajích, kde vládnou zpěvy,

Nehrozí vám nebezpečí.

K zvuků vašich jemné zbroji

Mé též požehnání mějte;

Chráněny tak mocí dvojí,

Slovanskému světu pějte!