Dozpěv.

Zpěv ten zpíval jsem, kdy růže

mládí na tvářích mi květly,

a kryl v soulazení tónů

hvězdy ty, jež v duši plály,

nad života mrákotami.

Posud struny se mi chvějí

pod rukama nesmělýma,

jak by v touze vzývala je

k zvučným hymnům! – Hrdlo mlčí.

Dnové mladí, jitro jasné!

vás jsem v písni přičaroval,

byste se mi nerozprchli

v chmurách další pouti mojí!

A když pěl jsem z prsou plných,

stála u mne s vážným okem,

stála v dumy pohřížena,

kladouc na hlavu mi ruku

matka vlast.

Poslouchajíc píseň moji,

jak se linula z rtů vroucích

brzy jako zpěv skřivánka

v šeru rána nad osením,

brzy jak kdy bystříce se

kácí v hloub a tmu propasti,

o tvrdou se skálu raníc,

v varu stená hlasem bolným:

stála v milém zamyšlení.

A přec někdy lehký úsměv

usmál se jí v očích vlídných,

že se na mne podívaly

jako nebe otevřené.

Má ty hvězdo, matko vlasti!

dary písně vezmi sobě

z lůna srdce tvého na vždy:

větších darů syn tvůj nezná,

jsou mu dražší světla žití.

A když někdy dumy děsné,

jež své čelo mrakem halí,

že nevzchází símě lásky

v cizích srdcích dítek tvojich...

když ty děsné dumy někdy

v úsměv změním kouzlem písně:

budu sebe blahoslavit. –