DOZPĚVEM: CÍL.

Jeli, jeli krajinou

úvozem i mýtinou,

jeli družně tři jonáci

nivou, strání, dolinou.

A jak jeli, slunka pal

bičoval je, sežíhal,

oni dál však jeli k cíli,

v neznámu jenž světlý plál.

A než půldne dojeli,

k prosté chatě dospěli,

dívku luznou jako jaro

na zápraží uzřeli.

Usmála se, zarděla,

jonáky jak uzřela,

a z těch prvý, jak ji spatřil,

okouzlen byl docela.

„Hola, braši!“ stanul, křik’:

„dost již pouti té jsem znik’;

k čemu strádat cestou krušnou? –

Za společnost mějte dík!

Ty, má krásko“, zatoužil –:

„tys’ můj skvoucí, krásný cíl!

Nechci víc, než u tvých nohou

abych věčně s tebou snil!“ – –

A zas dále krajinou,

úvozem a mýtinou

jeli mlčky dva jonáci

nivou, strání, dolinou.

A jak jeli, bouře zlá

od hor k nim se blížila

a tma hustá cestu krušnou

trojnásobně stížila.

A než k horám dojeli,

ku hospodě dospěli,

tábor lidí hodujících

před hospodou uzřeli.

A tu druhý, schvácen, bled,

klesající hlavu zved’:

„Nelze dále, tady zbudu,

konec pouti, konec běd!

Co mi Idealů svit,

tak-li nutno strádat, mřít?

Dojít k cíli zlomen, zničen? –

Ne! Já žít chci, žít chci, žít!“ – –

Ale třetí, ten jel dál

ve tmu lesů, v srazy skal,

ač mu drahé pro soudruhy

divý smutek srdce rval.

Co mu dívčích očí jas?

Co mu lidí ples a kvas?

On jen stále zníti slyšel

v hloubi duše svatý hlas –:

„Dále k cíli, dále spěj

ve tmu noci, v živlů rej!

A bys zhynul – co to značí? –

Chtěl’s – a na tom dosti měj!“

A tak spěchal noci tmou

s hory jedné na druhou

blýskavici kolem sebe,

rachot hromu nad sebou.

Však – hle! – Z blízka cíl zřel plát!

Než však mohl zajásat,

krok – a výkřik – – V propast děsnou

srazem hrůzným ve tmy pad! – – –

Stará báje! K předu jdem’

dnů svých světlých za cílem,

co v té cestě různých svodů,

co tu srázů naleznem’!

Bohové co v zlovůli

překážek tu sklenuli!

Ty však, jenž tou cestou kráčíš,

vzpomeň těch, již zhynuli.