Dozvuk.

Hoj, chrlila jsi modré dýmy

a rudým žárem zašlohlas,

když, dýmko drahá, naše rýmy

se zmohly kdesi na ohlas!

A rozkošněji z tebe šlehlo

než z perlí tajin jezera,

kdy zvědělas, mých vtipů jehlo,

že pán bůh dal ti Leistnera.

Ó zvolal jsem, teď, drahá lulko,

svou slávu sama nahlídni:

v kuřáckých písních, žití půlko,

jsi octnula se ve Vídni.

A Vídeň, to je velké město,

to nelze koupiť za vindru;

v něm panny kynou jako těsto,

v něm Leistner chodí v cylindru.

A co mne těší z jeho písní

tak slaďounce, tak velice:

že vystrojil je – bozi přísní! –

co doutníkové krabice.

Ó který kuřák není pitom,

teď čta je neví, holenku,

zda kouří ještě tabák přitom,

či Leistnerovu myšlénku!

Však byť se, lulko, Němce rtoma

víc chvalozpěvů rozneslo,

my zůstaneme pěkně doma –

proč práti s ním se o křeslo?...