Dozvuk.

Vy melodie svaté, žalem rozechvěné,

vy v srdci pěvce všeho lidstva bědy,

vy zvuky věčné lásky, bolem zubožené,

už zníte zas – však plačte naposledy!

Jeť marné slovo z hloubky nedostihlé,

je mrtvý tón, jak břečťan nade rumy,

když bol jen hlouběji se v srdce noří,

a duši v troskách nikdo nerozumí.

Tak pěvec sám; a ve tmách o půlnoci

nad hrobem ideálu s duší skrvavenou

si soucit hledá, ve tmách – o půlnoci –

a ve tmách lidstva – s touhou otrávenou.

Po nebi hledá – marně hledá zrak,

a k zemi padne – beznadějně – v hrob,

a tu i tam do duše mrak a mrak

mu žalost věčnou nese do útrob.

On nepěje; snad vymřel lyry hlas;

on nehledá ho víc, k zemi se kloní,

a mezi hroby marně hledá zas,

a srdce, oko horkou slzu roní!

A znáš ten bol, jenž v době osamělé

ti srdce roztoužené uchvátil

a zanes’ do věčného nekonečna,

aby je nikdy, nikdy nevrátil?

Ó tu jseš nešťasten, a přece v světě rád,

a opuštěný lkáš ve troskách svého blaha,

a v hoři tom bys chtěl svět celý objímat,

však ten se směje jen, že marná tvoje snaha!

A plakal-lis kdy slzy neštěstí

a lásku rosil slzou bolestnou,

a když pěl slavík píseň milostnou,

rozuměl teskné jeho pověsti;

a slyšel’s-li, jak teskně zefyr pláče,

nad růží zemřelou, již spálil mráz,

pak víš, že všechen bol, nešťastné lásky hlas,

a celé srdce, duši stísněnou ta slza kryje,

již pěvec uronil ve tmách, v půlnoční čas.

Ta slza věnec jest, jejž z bolu srdce vije

nad hrobem lásky své, bytosti neznámé,

toť píseň pohřební, již sami zpíváme,

když srdce hořem utrápeno zmírá. –

Ne píseň poví ti, že pěvce žalost svírá,

ne slova smutný zvuk, ne líce zjev;

znáť pěvec nešťastný též tajný zpěv,

jejž jemu jen dal bůh a láska jeho,

když spatřil krásu kouzla neznámého

a zas ji stratil v říši nekonečné!

A neznáš pěvce bol, nepoznáš věčně,

když neviděl’s, jak pro lidstvo, pro lásku, pláče!