DRAČÍ HLAVY. (I.)

Strojí dlouho vzpouru šlechtic mladý,

zástupy štve valné proti králi...

Mluví k zástupům, ty naslouchají,

naslouchají, dřív, než počne práce

v úřadech a zakouřených dílnách...

Proti králi takto mluví, bouří:

Shrabujeť on zlato, vymačkává

ze všech měšců. Milenkám a milcům

rozdává je, do ciziny vnáší,

po zvycích a starých mravech šlape,

ubírá z práv, jeho strašní sluzi

zpupně panují a vykrádají,

kde co ještě v chudé zbývá zemi...

Z rána nešťastnýť tak jinoch kázal,

šlechtic pravdou slepý, nebázlivý,

souhlasnými podporován davy...

V poledne jat, zmrskán za svá slova.

Večer hlava jeho pověšená

na bráně se šklebila a jazyk

na potupu visel vyplazený

nad řemeslníčků kotci, v středu

největšího ruchu na potupu...

V ten den večer král si sezval muže

i jich ženy, od každého stavu,

vybrané dle víry jich a mravů.

Bez počtu jich bylo, hedváb, purpur,

brnění i přílby tvrdým leskem

svítily se, prostý šat se šedal

v pestrých barev posílené tříšti...

Svědomí mu ozvalo se z hloubky

v ten den ještě. Lid svůj sezvat musil,

jak se věrně tváří, zvěděti chtěl,

blízkostí svou vření v lidu ztišit,

kořeny své v jeho prsti vhloubit...

V ten den večer, když už hvězdy vzešly,

král, až příliš spokojený, pravil

při hostině pozdní svému milci,

urozenému a přepyšnému

dvořanovi, jehož bystrým zrakem

měšťanských dcer krásu cenil vždycky:

Pevnou, železnou vždy rukou zkrotit

nutno vzpouru v zárodku. Neb zlata

nelze každému dát, ani ženy,

krásné ženy, která usmířila

by jej s osudem, neb ku starostem

jiným odvedla by jeho žádost,

nebo pudy, které převrátiti

touží světa řády... Proto umřít

musil ten, jenž sít chtěl zmar a vzpouru...

To, co řek’ jsem, nechť je světu zjevno.

Když tak pravil šeptem, zase k boku

přiklonil se královně a smál se

na ni zrakem, který nejvěrnější

ze všech zraků zdát se musil hostům,

tak se díval v manželčiny zraky,

ztravované od slz dlouhých nocí;

potom na účinek pozřel, věrní

jak jsou poddaní mu přesvědčeni

o manželské shodě, o věrnosti,

o ničemných řečech, které z rána

marně vykřikla v svět sťatá hlava...

V královském tak sedí večeřadle

v středu měšťanů svých král a září...

Zlato s brokátových šatů svítí,

sobolina oslepuje sněhem...

Mluví mnohý měšťan nahrbený

lichocením spíš, než oddaností.

Mluví ten i onen, ale oči

svítí při tom blesky přechytrými,

přechytrými blesky, které tají

vždycky význam krásně zdobných řečí...

Hudba hřímá, lustry světel září

nad obrovskou tabulí, jež sálem

dlouží se, že jako mušky drobní

hosté na jeho se konci hemží...

Hejno sluhů proplétá se jimi

s mísami, jež zdobí pyšní ptáci,

pávi, bažanti i věže dortů,

ovoce a granátného vína...