DRAČÍ HLAVY. (II.)

Konec hostiny, dne konec. Ale

v noci cesta myšlenek se dlouží,

jasní se, jak mléčná svítí dráha...

Královna jak stane zamyšlena

o samotě s manželem, tak praví,

takto praví hlasem dětsky znícím

a přec krutým výčitkou, co kámen:

Králi můj! Nuž mládce popraviti

dal jste. Ale přece srdce vaše

ode mne se navždy odvrátilo.

Odvrátilo se, neb k jiným ženám

zahořelo láskou...

Mlčel, syknul:

Dosti.

Ale ona vidouc zmatek,

mdlobu v zracích zbaběle se plížit,

sílu v sobě pocítila dravčí

postižené vlčice, jíž odňat

někdo byl, kdo nad vše byl jí drahým,

vztekem vlčice, tak zakousla se

v rezavý svůj řetěz skřípající:

Pravda přetvářkou se nepečetí,

pravda není zločinem. Ten jinoch

popraven byl za smělost té pravdy,

pochopte, ó králi. Překvapil vás

smělostí svou mladou? Choulostiv jste

vždycky, umí-li kdo dobře čísti

hříchy tajné nebo zatajené

vámi, ale celému již světu

známé. Zločin ten již pomstu najde...

Do rukou jí vztekem prsty zaťal,

Odvlek’ ji a přivlek’ zas, však tichem

komnaty se ztišil, jak by kroky

slechl, hlasy naslouchavé,

větrem tlumené a rozražené,

rozražené o sloupoví, klenby,

vížky gotické a o přístěnky

hrozivé a pusté... Vztek v něm hasnul,

povýšenou vůlí, ironickou,

chladná v sobě, krutá nalez’ slova:

Dobře čísti uměl ten, kdo zradu

přejal z úst, jež mstít se zamýšlejí...

Královno, jste především má žena,

potom teprv spojenkyně pravdy.

Pravda pokud osobě a moci

mojí do cesty se staví, vznesu

nedotčeného já nad ni sebe,

kdybych pohřbít mel i to, co draho.

Jinak dávno vím už, jinochovy

myšlenky že před dneškem jste znala.

Znala-li jste, nebo neznala-li,

lhostejno mi. Povznesen chci zůstat,

nevzpomínat, vždy však zahledět se,

zda se v dračím hnízdě cosi hýbá

jako předzvěst bouře;... jděte spáti,

jděte spáti, jděte spat... je dobře...