DRAČÍ HLAVY. (IV.)

Vždy v ten den, kdy národ ku hostině

vybraný se tísní večeřadlem,

pod paží si královnu král vede...

Sedá v čelo, sladce usmívá se,

s jedné strany král a s druhé milec

v zajetí jí drží mezi sebou...

S tím neb oním možno vyměniti

slůvka dvorná, ale ona mlčí,

prsty štíhlými si pokrm bere,

a když pohár zdvihá, oči mlčí,

mlčí ústa, nepohne se tělo...

Sedí vždycky na odiv, ač lidu

její víčka ztrávená spíš mluví:

že je kralovat jí těžké břímě,

těžší tím, že nutno chodit lehce

s koulemi, jež k nohám přivázány,

běda, běda, nelze odepnout jich

před zvědavě číhajícím davem.

A pak v komnatách zas uvězněna

na čas dlouhý, než se lidu zjeví,

než ji zase přivede král s milcem,

ukázat svou věrnost, něhu, lásku

davům dáti zkoumat, obdiv vzbouzet...

Krutě král se odemstívat umí

nevěrou a příkrou nemilostí...

Dračí hlavy sťaty... Ale símě

roztroušeno zde i po národě,

ten už zákon přírody je zrůdné.

Král to ví a denně myslí na to...

Zbystřen sluch mít musí každodenně...

Hlídače mít u ženiných dveří,

naslouchati v temnu děr a ulic,

rozumět i bouřným koncům sněmů.

Snad i připravit se po hostině,

až vše lampy shasnou po schodišti,

násilím že rozevřou se dvéře.

Postav chumle v šatě hodovníků,

vojínů a věrných, v ctižádostných

pěstech dýky, ticho na svých ústech,

že se pod kuklemi zjeví hlavy,

aneb žena, ve svých lžích jen velká,

sobectví již z plebejského rodu

tíží, mysl lyrikou svou těžká,

vyvstane snad, mstitelka své lásky

oklamané, spojená vždy s těmi,

kteří svědomím se hájí, pravdou

proti vůli královské a moci...

Aneb ten, kdož bude následovat

v řadě, z krve královské krev vzešlá,

probrodí se mečem snad, kde zráda

před katafalk vyšle noční stráže...