DRAČÍ HLAVY. (VI.)

A ten hlídač, když už šílel hrůzou,

s královnou co měl by počíti si,

sám se zděsil těžké služby svojí,

služby těžké, v řemeslo jež hnusné

po nocích a dnech se proměnila,

na kolena vrh’ se před ní, prosil,

aspoň slůvko jedno aby děla,

jedno slůvko, života hlas pouhý,

slůvko jedno, třebas nejkrutější

aby vyřkla na důkaz, že žije

v světě stejném jako on i lidé...

Těžká služba za úkol mi dána,

smysly moje mate, srdce děsí...

Královno má, buď mi milosrdná...

Královno má, přimluv ty se králi,

aby zbavil mne té strašné služby,

děsnější ta služba nad vězení,

bolestnější chvíle nad mučení,

tady teprv cítím, s tebou zavřen

spoluvinu svou tvém na trápení...

A ten hlídač, když tak šílel hrůzou

s královnou co počít, pohnula se...

Usmála se, jak by náhle zjihla

zázrakem a jak žár horký k němu

dul by, života zas palná žízeň

na rty jak by vstoupila jí, v očích

nová naděj prosvítala jasně,

zkrásněla a ovečka jak tichá

dívala se na trapiče svého...

Proto snad, že ozvalo se srdce,

vybrala se z tuposti své němé,

takto děla k mučiteli svému

hlasem temné vůně violovým.

Hlas když tak zněl, každého si získal,

kdo jej slyšel jednou vyčítati:

Kdyby těžká byla ti tak služba,

tož bys, mučiteli, nemučil mne,

tož bys osívati nedal, vláčit

darované po buřiči lány,

po svém příteli i mém, kdys dobrém,

krále protivníku však až na hrob.

Kdyby těžká byla ti tak služba,

mučitel ne, chrabrý byl bys mládec,

osvobodil bys mne, sirou ženu,

abych nemusila s králem žíti,

nikdy nemusila, nikdy sedět

s hrůzovládcem svým a ku posměchu

lidem, tvářiti se za to vděčnou...

A co takto sladce hovořila,

hned mu srdce volněj poskočilo,

strašné chvíle měnily se v žaly,

žaly v soucit, soucit v trpkou rozkoš,

litující čin svůj, ale marně

hledající pro královnu spásy,

spásy královně i spásy sobě...

Líbezněji jak se usmívala,

první den kdy minul od té chvíle,

nemoh’ na ni zříti bez úžasu,

druhý den k ní láskou smutnou vzhořel,

třetí den jí šeptal lásku svoji...

To jak dosáhla svých strašných sítí

zaplétáním, krutěji si hrála

s jeho srdcem a tak drásala je

unylými, bezmocnými slovy:

Hlídač jsi ty strašný, dnes neb zítra

půjdeš ke králi, mne zradíš, vím to.

Raděj dřív jdi, neprodlužuj lhůtu.

Nelze-li mne osvobodit, marná

láska tvá je ke mně, je-li nutno

s králem žíti, po boku mu kráčet,

láska tvá je mrtva, aneb umřít

musí jednou vlastní krále rukou,

ubohý jsi, nelze osvobodit,

nelze milovat a nelze zradit,...

ubohý, a jedno z tré těch věcí

tvým i mým je osudem a koncem...

A jak královna naň hledí, hryze

prsty sobě v krutém přemýšlení,

duše zrak tkví na přeludu vzdušném...