DRAČÍ HLAVY. (VIII.)

Noc když vzešla, hvězdy okny chodeb

lesk svůj kladly na dlaždice chladné,

mlčelivé tichem pozdní noci.

Obět velká, odměna je větší.

Pokušení dlouho obcházelo,

hlídač strašný než se vypotácel

s rukou na jílci své úzké dýky...

A když tajemný krok jeho zanik’

dlouhou chodbou, královna v smích tichý,

křečovitý, nenávistí plný

propukla tak na mžik, na vteřinu

jako chorá, zapomnít jíž nelze,

ušlápnul-li někdo její lásku.

Čekáním se zornice jí šíří,

srdce buší divě, tak se sní jí:

Střez se, králi! V tuto právě chvíli,

noc když mlčí, střez se, rozpomeň se

na hroby, jež čerstvou hlínou voní...

Manžele můj, králi, tys též zabil,

zabil jsi, co nejdražší mi bylo.

Mrtví dlouho v hrobě mstu svou tají.

Mrtví tají mstu v svých moudrých očích.

Nedají spát živým do té chvíle,

dokud msty své útky nedopředou

jako pavouk ve tmě číhající...

Hlídače jsi dal mi strašlivého,

ale on, že nemohl mne vraždit,

sliby lásky jsem jej dochovala

na tvého, ó manžele můj, vraha...

Dlouhý cvik to přetvářky a hrůzy,

lži a klamu. Dlouhé dny to, noci...

Teď se hlídač můj už vrátí, vrátí,

s dýkou, na níž kapka krve rudé

ještě viset bude,... teď se vrátí,

bude bledý, mlčet bude, sklenný

šílet bude zrak... a já to chtěla...

Nechť vše skončeno je, nechť však nezví,

jak jsem zklamala ho, nechť je skryto,

hnusný nástroj msty jak protiví se...

Jednou jen lze milovati silně,

pak buď živořit jen, nebo nežít,

není-Ii zač vítězit neb zemřít.

Rty se chvěly jí a náhle děsem

větším rostly chvíle v nekonečno.

Zraky vytřeštěné na veřeje

upialy se, sluch jak potopený

v ticho, zděsil šeré kouty duše

každým chvěním, hnutím nejjemnějším

od zrníčka odvátého písku...

Pak... co plíživé a tiché kroky

blížiti se zdály... nedýchala...

pak, když dvéře povolily tiše,

úzkým otvorem když hlídač strašný

vsunul tělo svoje, z jeho hledu

šíleného těkavá šla hrůza,

dýku když dal padnout u rouch jejích,

z konce jejíž rubín krve zkanul,...

když se před ni vrhnul, hrůzou podťat,...

zdvihla teprv ona s velkým klidem

osvobození tu dýku, v srdce

vetkla si ji prudce, ku strašnému

hlídači, teď milenci i vrahu

děla: Mrtva jsem. Tak lze mne líbat.