Dračice.

Přišla do dědiny v Tatrách

stryga šedá,

oči měla jako ze skla,

v tváři byla odulá a bledá.

Ruce, nohy, vyschlé byly

jako spáry,

nad olovo těžší krpce,

z rubu visely jí samé cáry.

V chatkách bila děti, ženy,

v krčmách muže,

nemohlali nalezť lůžko,

ulehla si v návsi do kaluže.

Bez optání vešla v stáje,

statek brala,

i ty koně od popluží

při orání lidem vypřáhala.

Časemli se vytratila,

hned tu zpátky

na hřeben si líně sedla

a škubala shnilé došky s chatky.

Chytili ji, vedli k právu,

vzali kata,

aby byla upálena

rozkacená, děsná obluda ta.

Ale jak ji upáliti?

biřic vece,

ta od sloupu uteče nám

ba i ze železné prchne klece.

Třeba tedy zchytraleji

jíti na to,

neboť žena poběsilá

ohně rodnou sestrou – pálenka to.

Chcete-li tu divou strygu

z krku míti,

čistým zdrojem vody živé

musíte ji vespol vyhladiti.

Potom bude štěstím zářiť

oblok chýší,

a zpěv stánek vyhledá si

v statných ňáder vyzdobené skrýši.