DRAGAN A GUSLAR. (I.)

Děd guslar vidí, vidí

svým dávno shaslým okem blízký skon;

vnuk ze všech rodných lidí

mu zbyl až na ten životečka sklon.

Děd praví: „Dragančíku,

mně zrubal Turek všecek milý rod;

jsme dva jen, sokolíku,

div boží vyrubal nás ze všech zlot.

A proto, ty můj hochu,

sám zdědíš mojich statků zbylý skvost:

mých starých písní trochu

a javorové gusle, – to ti dost.

„V nich rozezpívej duši

a prozpívej s ní tažně celý kraj,

vše přezpívej, co smuší,

slasť vyzpívej a naděj rozehraj.“

Hoch Dragan dumně vece:

„„Žel! abych zpíval v jarou veselost,

tvých písní k tomu přece

ni javorových guslí není dost.

„„Bych neoněměl tísní,

když hlavy rubá Turků běsný rej,

k svým guslím a k své písni

mi obě ty své shaslé oči dej.““

„Své slepé oči obě,“

děd guslar vece, „nemohu ti dát;

ty vyplakal jsem sobě

ach, příliš draze, oslzev již mlád.

„A zoufalostí muže

i hořem starce jsem jich vydobyl,

zmar dítek i mé druže,

pláč vlasti cenou za jich temno byl.

„Ne, nikdy nevyzískej

tak drahocenný a tak těžký skvost!

Ty jasným okem blýskej,

můj sokolíku, v boj a v budoucnost.

„Chci, by tvá píseň slunně

mi zajiskřila v temnou zraku sluj, –

hoj! k starých guslí struně,

že svítá volnost, tak mi zanotuj!“