DRAGAN A GUSLAR. (II.)

Dí slepý guslar vnuku Draganu:

„Co vidíš, hochu, v jihu na Balkáně?“

– „„Hoj, vidím hory v bílém turbanu

a nocí blýskat ledovité stráně,

a vidím chmury halit nebes líc

a vražený v nich svítit půlměsíc““

„Co, Dragančíku, vidíš k půlnoci?“

– „„Hoj, vidím severní se valit záři,

jak tryskem oři vichru divocí

ji v slávě vezou jako purpur cáří,

noc temná v její dráze krvácí, –

hoj sever, otče, sever burácí!““

„A cože vidíš, hochu, na východ?“

„„– Tam se to hvězdí v nebes čarokráse,

a z modrosvitu jako maják z vod

hled jitřeny tam luzně usmívá se;

tam čelem ověnčeným růžemi

se slunko božské vznáší nad zemi!““

„A jaký div ti na západě vzplál?“

– „„Tamť noc jen pustá, stín tam přehluboký,

jen mžikem oživí se temná dál

tam bledých bludic mámivými skoky;

pak hasne vše a splývá v chladný mrak, –

ó, tmí se západ jako slepý zrak.““

„Hoj, nechť si, hochu! Světla přece víc,

a nebeskou v něm věštbu lze mi chápat:

zář severní – ta ztopí půlměsíc,

a slunko božské samo půjde v západ;

náš Hospodin tak světlem blýskne v kříž

a požehná jím slovanskou si říš!