DRAGAN A GUSLAR. (IV.)

„Hej, sovo slepá, divně hráš!

To není k zpěvu ani skoku;

toť jako popův otčenáš,

když kráčel, skuhral po mém boku,

kdy k šibenici na sto kroků – – –

Pryč! co nám kazíš rozmar náš!“

I padly slepci gusle níž,

a Dragan ustál v smutném zpěvu;

děd slzu vtlačil v zraku skrýš,

hled hochův sálal bleskem hněvu:

bylť z hloubi zpíval o výjevu,

jak padl národ, nesa kříž...

„Sem, cigáňata! rychle, hej!“

Jak vřískly housle při cimbále,

jak zahrál cigán čaroděj!

„Hoj, jaká hudba! dál jen, dále!“

A není konce zpěvu, chvále,

až zazněl čardáš, divý rej.

Jak planou líce snědých krás,

jak rozpoutaný vrkoč lítá!

Ba rozkoš sotva cítí hráz,

když s ramenem se rámě splítá.

„Hoj, takou hudbu srdce vítá,

však ze tvé vanul smrti mráz!“

Tu vpadl guslar v bujný ples,

i skříply gusle hrozným jekem,

jak kdyby rval z nich duši běs.

Vše tichne, zajíká se vztekem

a guslar při nápěvu měkkém

teď novou píseň volně vznes!

I zalkal slova úchvatná:

„Jak řinčí chechtem vaše píseň,

v níž kypí rozkoš závratná!

Hoj, žárem plýtvat, zmámit tíseň

a vášní spálit duše plíseň

zná hudce ruka úplatná!

„Nechť krví hudba kolotá,

nechť jako zpilý vírem vděků

v ní slavík lásky klokotá,

nechť hýří volnost v bujném vzkřeku,

a tam, – těm řadám padlých reků,

těm nechť si havran skřehotá!

„Což vám jest po tom vraždění,

kde hynou vášní blaženosti?

Vás nudí pláč a kvílení!

Lid mučenníků zem-li hostí,

což vám jest po jich velebnosti

a smrtivzdorném nadšení?

„Svou huďte rozkoš nejprudčí,

nechť jiných rozkoš zkrvavělá

kdes národ bratří umučí...

Což by tam u nich píseň chtěla?

Vždyť havran klove jejich těla,

však on jim také zaskučí – –“

Tu zvedl bělmo zraků svých

i ruku k výši rozechvělou,

a na všech tvářích tuhne smích

v směs divných citů zkamenělou;

a guslar v tichost oněmělou

jen zaštkal, schýliv hlavy sníh.