DRAGAN A GUSLAR. (V.)

V chudém loži dřímá guslar v půdě cizí,

nedopěv se vesny, nedotouživ těchy!

V závěj sněžnou jeho nízký růvek mizí,

k němuž teskně bloudí Draganovy vzdechy.

Zavál sníh to srdce truchlé, hlavu šedou,

zavála je věčnost! Hořké rozloučení!

Jen ty gusle, ty si jeho píseň vedou,

v nížto pláče všecko vlasti utrpení.

Cizinec tak bolně hocha slyší hráti,

slouchá temnozvukých guslí truchlozpěvu,

oko se mu rosí, duši soucit chvátí, –

víť on Draganovi radu pro úlevu:

„V požehnaných luzích v Banátě zde žírném

Černá bara plyne z bažinného lože,

zapomnění nese ve svém doušku smírném, –

ó dej zapomínat, milosrdný Bože!

„Mezi zlatem úrod černé vlny vine,

zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá;

napij se jí, hochu! Z mysli pak ti mine

siré domoviny krvavá ta bída...

„Poutník, byť mu doma rajské sady zrály,

sotva Černé bary jedním ločkem zkusí,

hned, jak by mu vichry paměť z duše svály,

na otčinu krásnou zapomenout musí.

„Nejzazší nechť světa konec jemu vlastí,

za vodou nechť zrozen v chatě v nedaleku,

když mu Černá bara kapkou žízeň častí,

zabude svůj domov na věčnosti věků!

„Zašli v žírný Banát i ti nejbědnější,

zřevší krev se proudit na Kosovu poli;

Černá bara též snad tobě ukonejší

umučené vlasti v srdci žhoucí boly.

„Černá bara v ráj ti luzně začaruje

kraj ten, v nějž tu kolem oko tvé se hrouží,

zlatým poutem k němu srdce tobě skuje,

že již nikdy, nikdy odtud nezatouží.

„Zabudeš tak sladce jako v dětském snění,

z jehož blaženosti stesk tě nevyruší!

Hleď, tu Černá bara vlny svoje pění, –

napij se jí, hochu! Okřídlíš svou duši!“

Žíznivo jest mladé srdce Draganovo

po krůpěji těchy, naděje a blaha,

kouzelně jej vábí lichotné to slovo, –

hle, již chvělou dlaní v chladnou vlnu sahá –

Již ji nese k ústům, zprahlým rtem ji loká,

sladkou cítí závrať, v divné klesá snění;

kolem Černá bara šumíc, rychlotoká,

kolébavku bublá, píseň zapomnění...

Z krásných snů se vzbudil s duší proměněnou,

cizí úsměv jemu slunně v líci hraje,

hle – a v blankyt zlaté obláčky se klenou,

vše to dýše vesnou, vše to plá i taje...

Zda to sen či pravda, Dragan sotva jímá,

neví, co to žalost, cítí krev tak jarou;

hruď chce sobě výsknout, ruka gusle třímá,

Dragan v strunu sáhnuv – slyší píseň starou.

Ach ty mutné gusle nezapomínají,

nedají mu zabyt! Nemá Dragan stání;

s touhou svatou spěchá k otcovskému kraji,

v guslích jeho píseň, v srdci jeho lkání.