DRAGOUN CROMWELLŮV

To já jsem, bratře! Otevř! Jako zloděj

a jako vrah se musím v noci vracet

k rodnému prahu! Rozpustili vojsko,

nás odhodili jak věc nepotřebnou,

nás, svaté zápasníky Cromwellovy!

Pár krajanů nás vyšlo stejným směrem,

však záhy poznali jsme, že je třeba

být na pozoru. Červený náš kabát,

ta chlouba naše, vzbouzela zášť lidskou,

že jídla nedali a neprodali

a doušku vody že nám odepřeli,

ba, hrozili nám po městech i po vsích

– ty hlavou vrtíš? Sen to není, bratře,

ty bdíš a já tu stojím doopravdy –

a když nás rozvedly cest cíle, zvolil

jsem noční tmu za čas své dráhy další

a tak jsem došel... Jásali zde lidé,

když zvěděli, viď, že zas máme krále,

Stuarta zas, zas Karla? Jásali zde,

jak všudy, bratře. Londýn jásal nejvíc,

svou duši zpili blínem bláznivosti

a řvoucí hrdla kladli ve prach cesty,

by pyšný filištín moh šlapat po nich.

A Karel, jehož kosti naplněny

jsou hříchy mládí jeho, vjížděl v město

po boku Monka, proradné té třtiny,

jenž prodal nás i slávu Britannie

za titul vévody a přízeň lotrů...

A Londýn jásal. Ve vyžilých očích

nového krále bylo spokojení

i usmíval se. Monkovi prý řekl:

– Já nezavinil as svou nepřítomnost,

neb všecko plesá nad návratem mojím. –

Jen tam, kde stáli my, my Cromwellovy

kabáty červené, tam bylo ticho.

To před Westminstrem, v jehož kapli tehdy

leželo tělo lorda-protektora

po boku králů. Ruka nezvedla se,

hlas neozval se. Zachmuřil se Karel

i Monk se mračil. My však byli němí.

Jen těla naše stála tam. Zrak, duše –

ty byly v dálkách časů, kdy byl s námi

náš Noll, náš vůdce nad vše zbožňovaný,

lord-protektor, náš Oliver, náš Cromwell.

Ach, bratře, život musí míti smysl,

by možno bylo žít jej. A náš Cromwell,

náš hrdina, náš otec, kněz i bratr,

byl smyslem života nám. V jeho vůli

my našli vždycky vlastní vůli svoji,

řeč jeho dala slova citům našim,

náš pomysl byl u něho vždy činem.

On v nás žil, my v něm jako vody řeky,

jež vede z krajů potoky a říčky

k dálnému moři... Když jsem přišel k vojsku

– let dvacet tomu – captainem byl Cromwell

švadrony naší. Nováčci jsme byli

a lidé nehotoví, Noll náš stanul

před námi prvně, pronikavým zrakem

otevřel duše naše a dal vejít

v ně těmto slovům: – Patřte na tu pistol:

bude-li král stát proti nám, ji zdvihnu

a hledět budu, abych trefil jistě,

a komu z vás svědomí nedovolí

podobně činit, toho potřebovat

nemohu v švadroně své. Sloužit lidu

je člověk zrozen, ne však sloužit králi.

A meč-li vytasíme proti králi,

pak zahodíme pošvy – tolik vězte.

A to je výklad pro ty, kdož jdou se mnou. –

A od té chvíle náš byl a my jeho.

A od té chvíle jasno všem nám bylo,

že Stuart, jenž se anglickým zval králem,

nic lepší není nežli římský papež,

a má-li vládnout pokoj v naší zemi,

tak odálen být musí král, jak byly

papežské prsty s plochy země naší.

Tak Noll náš řekl a my uvěřili.

A za slovy dal jíti činům svojim.

Byl dobrý k dobrým, tvrdý k nepravostem,

meč Hospodinův, jehož vůli poznal

a v jehož ruce byl vždy naostřený.

Ve jmenu Nejvyšího ved nás v boje

u Marston-Moor, u Naseby, u Dunbaru,

před každou bitvou modlíval se s námi,

pěl žalmy s námi, postil se a kál se

jak celé vojsko. Vykládal nám z Písma

o hříšném Moabu a Amaleku

i Edomu, jenž odsouzen je Bohem

a na meč vydán, vyhlazen být musí.

My s rozkoší šli k bitvám jako k hodům,

neb věděli jsme, že jsme vojem svatým

a boží pře že v našich mečích leží.

My nedávali pardon, ustoupli jsme

jen proto časem, bychom místa měli

pro nový rozběh, jenž pak zdrtil všecko.

A Bůh dal nepřátele v ruce naše.

Krev, kterou prolevali tolik roků

po zemi Jeho, krví jich jsme smyli

a plevel vyhladili s polí Jeho,

až čista byla zem a plodné lány

hotovy byly přijmout čisté sémě.

Vrah Stuart skončil mečem, jenž byl broušen

špatnostmi jeho; lid se vrátil k Bohu

a vyléčen byl z poblouzení dávných,

že nutno míti krále, jenž by odved

mu syny jeho, by z nich dělal jezdce,

jenž pole pobral by mu, by je rozdal

svým služebníkům, jenž by tvrdě žádal

desátky z všeho pro své komorníky.

A na stráži my stáli; meče naše

jazyky lesklé byly, z kterých zněly

výstrahy živé kněze Samuele

všem Israelským, by se nezachtělo

jim zase krále... Zachtělo se záhy,

neb lid je navyklý, jak stádo ovcí

pastýře biči, štěkotu psa jeho –

i chtěli tedy Cromwella mít králem.

Náš Noll jim odmít, musil odmítnouti,

vždyť Hospodin byl lidu toho králem

a Noll jen constablem, jenž obstarává

klid obce, mír a spánek bohabojných.

Už nebylo lze spravedlnost koupit

jak v letech zašlých; jako proudy vody

po zemi valila se, z ní moh každý

jak chudák, tak i boháč holou rukou

načerpat tolik, kolik potřeboval.

A každý sklízel všechno, co byl zasil

a každý mohl požít plod své révy.

A jakou slávou protektor náš oděl

na zemi, moři Britannii naši,

padouchy podlými kdys zohavenou –

víš dobře, bratře; kde kdo musí vědět,

však netušíš, za jakých hořkých trudů!

Pevného zdraví protektor náš nebyl

a z irských bahen zimnici si přines,

jež ničila mu tělo vnitřním ohněm,

teď přidej nástrahy na život jeho,

jež každou chvíli strojeny mu byly –

ach, bratře, s hrůzou viděli jsme prchat

ten drahý život, nemohli mu stavit,

byť bychom všichni životy své dali!

Zrak jeho byl už – když jsem naposledy

byl v stráži jeho – studeného lesku,

jak u mrtvoly, zaslech jsem pak slova,

jež mluvil k sobě, že by chtěl žít ještě...

dál sloužit Bohu... sloužit lidu jeho...

však dokonáno... Bůh buď s jeho lidem...

Třetího září, v den svých slavných bitev

vydechl duši. – – – – – – – – – – – – – – Takhle vzpomínal jsem,

tak vzpomínali všichni, jak jsme stáli

před Westminstrem, kde Noll náš v slávě ležel,

když Stuart Karel vjížděl do Londýna

v průvodu Monka, který tupě hleděl

a žvýkal tabák, jak to zvykem jeho.

A mlčeli jsme všichni... Však jsme vzali

odplatu svoji: Rozpustili vojsko

a radili nám, navrátit se v domov,

žít tiše, pěstit brav a orat pole,

jak údělem prý naším bylo kdysi...

Šli mnozí bez reptání, bez odporu,

neb věcí stali jsme se, již je možno

odsunout s místa, pohoditi v dálku.

Náš Cromwell pryč byl a s ním duše naše.

Několik jenom v Londýně nás zbylo,

jak ptáci nerozumní, které ve tmě

pobřežní maják zláká jasným světlem.

Tak do Westminstru chodili jsme deně

a žalovali si u rakve jeho.

I to nám vzali. Zlořečené ruce

v den lednový ten, kdy byl kdysi Stuart

popraven po výroku soudců z lidu,

vyrvaly z hrobu tlící jeho tělo

i kosti matky jeho vzaly zemi

i Bridget, dceru jím kdys milovanou,

i mrtvoly těch Stuartových soudců –

na šibenice pověsily všecky

za řevu luzy... Vůle krále, bratře,

tak nakázala... Jak ti ptáci, bratře,

když o maják si zbolavili hlavy,

teď odletli jsme také. Šli jsme v hloučku

bez síly, bez hovoru – kdyby hošík

se na nás vyřítil byl s holí někde,

my bychom byli jako vrabci prchli.

A teď jsem tady... Mohu pást tvé husy,

či ovce hlídat... víc však nechtěj na mně...

– – Rci, bratře, možno věřit v Hospodina,

že řídí vše a proniká a vidí?

– – A vidí-li, že spravedliv jest ještě?

– – Ach, bratře, věřím míň už nežli Turek

a jako prázdný klas jsem, který čeká,

kdy přišlápne jej noha něčí k zemi...