Ó drahá, mně někdy již nestačí

Ó drahá, mně někdy již nestačí

jen pro tebe o lásce zpívat,

zpupnému srdci jest jak v bodláčí,

když čistou vášeň má skrývat.

Chce se mu zabušit hlasitým zvonem

do šedých ulic i po kraji vonném –

chce se mi zpívati pro celý svět,

korunu z písní ti postavit na drahou hlavu,

a písním bylo by vyprávět

každému jednotlivci a všemu davu:

Hle, tu jde královna, ji básník korunoval

a do propasti temných očí jejích štěstí svoje schoval.

A vlastně zvonů na tisíce,

ó, všecky zvony v celé republice

rozhoupat chtěl bych v ztišené chvíli,

by jménem srdce mého zazvonily.

Ty malé šveholily by jak padající kvítka:

Lidka Lidka Lidka Lidka Lidka,

ty větší jásaly by jako vzdorující bída:

Lída Lída Lída Lída,

a chorál největších by duněl do slunka:

Li-dun-ka Li-dun-ka Li-dun-ka.

Tak zvony se srdcem by slavně splývaly,

v jediném zpěvu by se rozezpívaly:

Ty a já, já-ty, krásný a divoký svět,

ty a já, já-ty, našeho snění květ,

láska a revoluce...

A přece nutno mlčeti,

ba zcela umlknouti,

v studené zemi sníti o horkém kraji,

ve věku přetvářky v sebe se uzamknouti,

zatnouti zuby a mlčeti.

Květiny kvetou pro všecky, ptáci potají nezpívají.

Jen člověku jest lidí se tu báti.

Jen člověku jest pro svou lásku někdy umírati.