Drahé duše.

Nechytil jsem praničeho

popěvků svých hebkou sítí,

jenom tebe, milá ženo,

a to naše milé kvítí,

naši Lidku;

nedbám, však jste za to nyní

každou v mojí malé síni

pozlatily zídku,

drahé duše!

Ze všad plno slunné záře,

kam má noha kročí,

světla do ní nasypaly

čtyry černé oči,

čtyry skvosty;

jak se vámi chlubím mile,

vítávám-li šťastné chvíle

nahodilé hosty,

drahé duše!

A tak ke mně léta běží

klidně, až mne zmaří; –

nechť mým písním přec v té sínce

tajemně se daří:

stále kvetou,

snad že mi je – nevím ani –

do těch prosivělých skrání

vaše ruce pletou,

drahé duše! –