DRAHÉ POLSCE

Oh, Polsko, země svatá, mučenická zem,

korunována trním na svém kříži;

z brázd dějin synů krev žhne plápolem,

jak obětní dým v nebes týn se hříží.

Ó kolikrát jsi vstala ze svých pádů všech!

páž bohatýrů tvých tě podpírala;

zpěv věštců tvých ti vždycky nový život vdech’,

když v spárech nepřátel jsi umírala.

Až teď den Svobody i nad tebou se vznes’

a rozptýlené děti v klín ti svedl;

v svých mučeníků krvi obrodila ses,

Bůh poníženou na trůn tvůj tě zvedl.

Ó Polsko, země svatá, země sesterská,

tvé syny dnes jak bratry k srdci vinem,

neb bratry jsme a srdci už se nestýská

a nic nás nerozdvojí zloby klínem.

Ta svatá chvíle! tak jste dlouho váhali!

jsme svoji! do očí se slzy tlačí:

tu srdce naše! kdybyste je žádali;

ať jednou cestou noha naše kráčí.

A Bůh ať vaši Vlast vám chránit ráčí!