Drahému koutku.

Aleji temná, aleji snivá,

co v tobě z jara pěnkav si zpívá,

co dýše vnady z oblouků tvých!

Ty jsi tak šumna, ty jsi tak tmava,

pod tebou vždy má ubohá hlava

slyší jen radosť, jásot a smích!

Skřivan kdy v pole svolává jitro –

jak vždy juž touží dětské mé nitro

po šeré klenbě starých tvých lip!

Myšlénka napřed v skráni to tuší,

že v jich zas vůni choré mé duši

bude hned volněj’, snáze a líp!

A když pak stanu, fial tlum v dlani,

plach jako ptáče v bílé mze ranní

a do tvých stínů vnořím svůj hled –

duše má v mžiku šírou jich tísní

proletši rázem, – s novou juž písní

do mých zas prsou vrací se zpět!