Drahomíra.

„Na lov, na lov!

Zde byt jalov,

Kde škared bohuje nyní Bůh cizí,

Kde nehlučí nikdá u kvasu ples,

Kde rozkoše mizí!

Jen ven, jen ven!

Ať prohlaholen

Mi trubami les,

Kde posud starý stoluje bůh;

Mé vraníky sem, a chrty mé kvapné!

Ven z pustoty trapné!

Mou tužbu a zlost

Puď myslivost:

Tou jař a zvedej se mužatky duch!“

„„Vrané, vrané!““

Dvorstvo plane

Dle vůle konati kněžně a paní;

Než, podkoní ve chrámu Páně dlí

A Kristu se klaní,

Kde mše svatá,

Tam duše ctná

Se blažena ví,

A Pánu, co zpravuje nebe i zem,

Slast uděluje a zbraňuje hoři,

Se modlí a koří. –

„Boh náš ho klej!

Urvete jej,

A za vlasy vlecte mi padoucha sem!“

Panoš čeká,

Kůň se vzteká

A hrabe, že rozlíhá se to síní,

A divoko z vysoké brány ven

Se vyřine kníní;

Jiskry pálají,

Oři cválají

Přes kámen a kmen,

Že v klopotě paří je žár a pot;

Vždy sopíc na božstvo křesťana jemné

V té mysli své temné

Jen rozkoše ctí,

A v lov krvavý

Žene se Drahomíř na překot.

„Horem, dolem,

Borem, polem!

Hrom a peklo! tu zvonové hlučí!

Dál! kde trůn větrný Mořenin,

Tam líp mi to zvučí!

Oltáře teď

Si bludně hleď

Můj zvrhlý syn:

Má duše jinaké pochoti zná!

Co temně tam Strachoty písně vřeští,

Nech rohy mi třeští!

Já bít budu zvěř,

Co tamo ta zběř

Se prosebně k obrazu Kristovu má.“

Cesty blíže

Znak tu kříže,

Před tím se křižuje vůdce koní,

A syna Božího spěje ctít

Se pobožně kloní.

Tu kněžna jme

Tak jizlivě

A vztekle se zlít:

„Dej, zavilý sluho, si na pozor,

A nechtěj kříže vida mi vzlykat!

Zle sic toho pykat

Budeš v úzkostech,

Žes bohů zběh

Mi opovážlivě páchal vzdor!“

„„Žádné zlení,

Ni usmrcení

Mě nepohne k zapření Boha svého!

Neb od něho život můj vyniká,

Ode tvorce mého;

Duch můj k němu jen

Čas veškeren

Se vznášeti má!““ –

„Ha, ty smíš se zpírati vládkyni?

Ty velebit boha, jenž se mi hnusí?

Ať neoukusí

Mé žluči tvá krev!

Ty znáš můj hněv,

Ten vyliji na tě, co na tchyni!“

„„O, dbej zdraví,““

Panoš praví,

„„By Páně soud strašný nestihl tebe!

Tys krutě zabila tchyni svou;

Tu velebí nebe,

Její tělo však

Zaluje nad oblak

Na vraždu tvou.

O, kaj se, kaj se, a smiř její krev,

Jenž pomstu věčného soudce vzývá;

On kajícím přívá

Milosti své;

Ale rouhavé

Uvrhá do pekel jeho hněv!““

„Aj, toť bůh valný!“

Dí duch její kalný;

„Znamenej! tu se ti v sutinách drobí,

Mým kynutím druhdy ztroskotán,

Když za lepší doby

Můj vládl čin.

Což ten boha syn,

Což ten světa pán,

Jejž ruka má skůle a rozdrtí!“ –

„„Ba svrhnouti obraz, co bohy tvé matné,

S to rámě tvé statné:

Ale oslaven,

Kde věčný den,

Trůní Ježíš, vítěz nad smrtí!““ –

Ona však zuří,

A laje, a buří,

A směje se milostné Krista víře,

Který s nebe se v země mrákotu

Otce se světem míře

Samoděk dal,

By hříchy sňal

A úmluvu tu

By potvrdil na věky krví svou.

Jeť lapena v tenetu satanově,

Jen v divokém lově

Svou hasí zlost,

Jen smyslnost

A modla posedá zvlčenou.

Ve psů štěkot

Zní trub jekot,

Ona bujní a prahne v krvi se koupat.

„Tam do lesa, sluho, se hbitě mi běř,

Kde na mnoze doupat!“

Křičí a štve

Psy sápavé,

By plašili zvěř

Jí před kopí ven, co v houšti dlí.

Ořové dusají, kola se řítí,

Kněžna se lítí,

Jen zboje ždá

A klopotá,

Až země se třese, a nebe se tmí!

V lesním mraku,

Ukryt zraku

Stál kostelík pod smrků krovem,

Vystaven v hrozný a truchlivý čas,

Když ohněm a kovem

Zbory křesťanů

Hněv pohanů

A kněžnin ďas

Jest tejral, kamž obec se stavila

Od nepřátel svých postihována

Každého rána

Tajně a přetíše

Ve jménu Ježíše,

A večeři Páně slavila.

Tudy v těku,

Trysku a jeku

Se nyní žene, až s koní se roní.

Aj, zvonek tu čistě a jasně zní,

A kněz se skloní,

A zdvíhá pak,

Co lásky znak

Obci věřící

Chléb zbožněný, tělo spasitele.

Jak panoše kleknout v pokoře vroucí

A v prsa se tlouci

Drahomíra zří,

Hned zahoří

Naň u hněv, na duši, na těle.

„Kněze kleji

A Bohu se směji

Života rozkoši rušitelnému!

Vám pošetilci se posmívám,

Kdo se modlíte jemu

Se kajíce

A lkajíce:

Má kletba vám

I mojemu synu! Ať Pron si ho má,

By hrom jej tupce do pekel shodil,

Třeba i zplodil

Jej tento klín:

Mým nebude jmín,

Kdo blbě se Kristu v porobu dá!“

„„Lituj, želaj!

Neklej, nelaj,

Věčnému se nerouhej, smělá!

Obrať se, kaj se, slyš jeho hlas,

Vzdej se mu celá,

Ve spásu se zděl;

Sic pojme tě žel

Na věčný čas!““ –

Kněz nyní v kalichu Kristovu krev,

Tu božskou pozvedá ku pozoru

Zbožnému zboru,

An je prolita,

Vina by umyta

A umířen Hospodina hněv.

Tu kněžna srší

A hříchy vrší,

Věrného usmrtit ji to pudí.

„Ha, vstávej, prober se z tupění,

A nech, co mě trudí;

Sic můj ty vrah

Se svalíš v prach;

Pak v úpění

Si po kříži otáčej hlavu svou!

Však nechceš-li na místě otrapy dojít

A bídně pojít:

K mým Bohům se znej,

Bohorodce klej,

A hned se ho odřekni přísahou!“

„„Nikdý! ne, ne!““

Tu kopí se žene

A zafičí v panoše, an k nebi úpí,

A probodne srdce mu věřící!

Tu oři se supí –

Tělo mu mře,

Ale duše vře,

Do nebe měřící;

Tam obcuje s Božími ctiteli

A skví se ve věčném lásky lůnu

U jasného trůnu,

Tam odměna jí

Ta nejkrašší,

Že by tak věrna spasiteli.

Jak to ztropí,

Trest ji chopí!

Slyš – vůkol v povětří strašně to hučí!

Země se třese, vkol hromuje.

Tu hrůza ji mučí:

Ale pozdě jest!

Již Boží trest

Ji zlomuje

A lítice bere odplatu,

An strašně ji ze sna to leká a budí;

Přichází sudí

V hrůzách svých

Trestati pych;

Míra jest vrchem, a pomsta tu!

Les v kol hoří,

Země se boří,

Až dolů do tůně horoucí puká;

Zbor pomstných duchů z ohenných jam

Vzhůru se zhluká!

Jich zrakové žhou,

A plameny jdou

Z jich šeredných tlam!

Drahomíře se třese všecken oud,

A již berou myslecí ještě zpouru

Ji do pazourů

Mstitelé zlob

V pekelný hrob.

Tak stíhá svévoli Páně soud!