Drahomíra.

„Ven na lov, ven! – Jak v hradě těsno!

Síněmi táhne se černý stín,

A v duši mé tak bědno i děsno!

V prostoru ven – v chladný lesa klín;

Ať se prázdnoty mysli sprostím,

A trud i strast ze srdce vyhostím!

Sluho, vyveď mi vrance mého,

Ať vychvátím sílu jarou!

Zamnou, kdož srdce zmužilého,

V hájů temno, na poušť divokou!“

Takto volá Drahomíra kníně,

A hned naplní se dvořany síně.

„Ha vítejtež mi Čechové zdární!

K bohům, jimž láska v srdci hoří!

Nechť klesnou vytrženci marní,

Ješto cizímu bohu se koří!

Dříve nepozbudu mysli děsné,

Dokud to cizinstvo v prach neklesne!

Večerem na to myslím, mním na to ráno,

A zraky mé vidí jen – krev!

Neníť sladkého mi oddechu přáno,

Dokud nevyvře z duše žhoucí hněv.

Tedy zavzněte vesele rohové hlasní!

Na lov! ať krev zraky mé vyjasní!“

Zvoláť to kněžna – a z hradu valný

Ven vyřítí se lovců zbor.

Rykem poozývá se hvozd dálný,

Zvěř zděšená pádí do hor;

Za ní Drahomíra lesem i pouští

V nejhlubší se ubírá houští.

Ha slyš! z daleka zpěvy slavnotemné,

Nezračných co písně duchů,

Budí Drahomíru nepříjemně

Ze zábavy sladké – z krvavých snů.

Zděsíť se kněžna, a vrance dohání,

Zkad zbožné zní prozpěvování.

A hle, v středu háje, v zákrytu hustém,

Chrámek Páně na chlumci stojí,

Kde hrstka věřících na místě pustém

S zpěvem modlitby vroucně pojí.

Pneť zhůru se obět k blankytu čistá –

Jsouť to novotní ctitelé Krista.

Kněz právě lid žehná znamením kříže,

A lid na tvář pokorně padá.

Jednota všecky co bratry víže,

Jim utěchu víra i láska dá. –

Vztekem tu zkřikne pohanská kníně,

Až pysky brodí se ve modré píně:

„Ha čáry a mam! – O plémě nehodné!

V prach s tebou i bohem cizím!“

To řkouc oře svého vztekle pobodne,

I vrazí na pahor skokem drzím;

„Zamnou, kdož srdce zmužilého!“ –

Leč nikdo se nehne z místa svého.

Tu kněz vysoko k nebi kříž pozdvihne,

A v tichu slavném všecko dlí;

Pohanku však to co blesk zastihne,

Z očí jí chrámek i háj mizí; –

Neb náhle se zem pode ní rozstoupí,

A z hloubi černé to řehce i oupí.

Aj jak tu druzí pohané zblednou,

Kněžnu s ořem když důl pohltí!

V bezdnu zařehce to ještě jednou,

A v praskotu zavře se zem nad ní.

Kolem pekelná lůza se míhá,

Že i křesťany věrné hrůza stíhá. –

Zas ticho vůkol v háji, co v hrobě,

K nebi křesťanstvo vděčně hledí;

Pohanstvo se Kristu koří v té době,

A slzy kajicné hojně cedí.

Všecky tu spojilo božství kříže,

A jednota opět bratry víže.