DRAK.

Kříž z dřeva řezal Božetěch a na něm Krista tělo,

jak žilo by a zmíralo, tak umně, hrůzně pnělo,

pak zved’ je na svá ramena a na bratry zřel kolem

a plakal dlouho, ze srdce, jat nadějí i bolem.

Jej vina tíží na duši, a trest mu ruce váže.

Že biskupovi vzepřel se, on pokutou mu káže

ten kříž nésti až do Říma bez reptání a dlení,

tam složiti jej ve chrámě a žádat odpuštění.

Kam sotva ptáci doletí, on s tíží tou má jíti!

Snad nežli domů vrátí se, ten klášter v prach se sřítí,

neb biskupova nepřízeň a mocné jeho slovo

tu na Sázavě podmele to dílo Prokopovo.

Však jménem božím vyšel přec, už lesem zná mým kráčí

a cítí, bratří vroucí hled jak v sled se za ním stáčí...

By znik’ mu, kročil rychleji... zas myslí spěje zpátky

a znovu váhá... jaká tíž, krok náhle mdlý a vratký.

Dál, dál, dále kráčí z domova a kolem cizích prahů,

až přes Alpské i vrcholy, kol propastí a svahů.

I zdá se jemu, cos jak stín že spěje za ním stále,

vždy v patách, jak jen od vlasti se pohnul, dál a dále,

stín dlouhý to a delší vždy, až zpět zas k vlasti sáhal...

Cit chmurný, trapný, zoufalý se v opatovi zmáhal,

a cítil těžké břímě své a každého dne těžší,

co stín ten černy, ponurý se naň jak balvan věší.

Na bílé třpytné ledovce a na červánky jemné

se klade jako mlhy tkáň, jak mračno těžké, temné,

a řeky modré, průsvitné a moře bledá, sivá

ten obrovský a hrůzný stín jak černá půlnoc skrývá.

Leč opat silen pokorou svůj kříž přec dále nesl,

až u věčného města bran s ním na pahorku klesl.

I viděl, žasl... svatý cit, jenž lidské řeči nemá,

a modlitba, jež nejhlubší, když nezřena a němá

v něm vzplály – ó tak dožíti tu slavnou svoji chvíli –

kdy jako anděl pokoje už cíl se k němu chýlí...

Však náhle s druhé strany zas ten černý stín se zvedal,

jak od Čech sem až za ním táh’, teď na to město sedal –

toť příšerný drak, obrovský, a zlobně naň se díval,

a z očí, tlamy sirnatý mu blesku sršel příval.

To potvora je stohlavá, až do nebe se tyčí,

svět celý tělem zakrývá a jedovatě syčí.

Však Božetěch se nezlekal a na draka kříž sklonil.

Ten klesl jako bleskem sklán, krev čerstvou z tlamy ronil

a svíjel se jak bídný červ, jejž noha chodce drtí,

a pak se natáh ve křeči a čekal už jen smrti.

Křik opat: ,Jménem Krista, mluv, kdos, ďáble, co chceš tady,

nač stale jsi mně v patách jen a jaké jsou tvé spády?

Tys vždy byl vrahem člověka, však také jeho sláva,

když pokušení odolal, jež Bůh mu v cestu dává!’

Tu potvora se vztyčila a do očí mu zřela,

že opatova přísná líc se hrůzou pozachvěla.

,Jsem, chceš to vědět?’ drak se smál, ,když tvá to milost žádá,

jsem tedy česká nesvornost a závist, msta a zrada,

a záští, nesvár staletý, jenž bratra pýchou mrazí

a před cizincem pokleká a otrocky se plazí.

Však znáš mne dobře také sám, jak stokráte jsi vzdychal,

když jedovatý osten můj svůj jed v tvůj kalich míchal –

a kdyby nebývalo mne, kde tvá by byla noha?

Tam, doma, v bratří okruhu a chválil bys tam Boha,

však tak – co biskup, kníže, víš – – i mnozí mniší rádi

to zří, když ďábel prokletý ach cizí srdce svádí,

je žene v odboj, do zkázy... ó na to místo tvoje

již čeká kolik bratří tvých – ó jaké zvíří boje...’

„Tož jménem Krista pohřbím tě v tu mořskou hloubi temnou –

z té ciziny se nevrátíš, a bys měl zhynout se mnou,

a bych já s tebou zhynout měl – nač o život se třásti,

když mohu prospět smrtí svou svým bratřím a své vlasti!...“

,Ne,’ zařval netvor krvavý, ,mé právo starší, plné,

já musím do Čech vrátit se, kde bratr bratru klne;

kde přítel rdousí přítele, krev lidu vládce pije,

jen tam mé plémě roste dál a svobodně tam žije!’

A nazpět k vlasti točil se. Tu opat křikl za ním:

„Rci, jménem Krista, jemuž já se v zbožné úctě klaním,

kdy v Čechách zhyneš, obludo, kdy ostavíš mou zemi?“

,Já?... Nikdy!’ netvor vykřiknul a mávl perutěmi,

a červánek jak poslední mu černá křídla zlatil,

on k severu dál ulétal a ve mlhách se ztratil.