DRAKOBIJCE.

Na oltáři v svatozáři

rytíř čacký, junák sličný,

ostruhami brůnu bodá,

draka protknuv oštěpem.

Na oltářích, na obrazích,

štítech domů katolických

v jasných barvách, v stříbře, zlatě

šťastný jezdec vévodí.

Jakoby jen byl tak přijel,

lehkou hříčkou skolil draka,

princeznu pak za to dostal,

vítán lidu jásotem...

Ale není všechno pravda,

co se píše, mluví, kreslí,

legenda co vypravuje –

jiná bývá skutečnost.

Já jsem pátral v hloubi srdce,

mezi řádky čet jsem v knihách,

prozkoumal jsem celý příběh:

slyšte, jak se vskutku stal.

Na bělouši klusá vojín.

Mnohou bitvou prosekal se

pro vlast, víru, pro ideál,

pro úlevu chudiny.

Jarní vítr bouří krajem,

s topolů on láme klestí –

prask a prask – a suchá haluz

padá koni pod nohy.

Vichr bouří, řve a sténá,

Jiří do větru si bzučí:

Jarní větře, bratře milý,

co jsme spolu probloudili,

zuráželi suchých klestí,

zvěstovali máj a štěstí!

Sedět v hradě u ohniska –

hoj, to není žádný život.

Kdo jde v boje za své bratry,

budí ztuhlé, křísí mrtvé,

jenom ten je pravý člověk,

jenom ten je v pravdě živ!

Zdráv buď oráč, který orá,

zdráv buď kovář, který ková,

zdráv buď krejčí, který šije,

zdráv buď kupec, jenž jde mimo,

zdráv buď tam ten rybář bdělý –

ale nejvíc zdráv buď rytíř,

který meč a lýru má!

Tak si bzučel jezdec Jiří,

do rusého bručel kníru,

popleskával svoji brůnu,

která pyšně frkala.

(Divný byl ten čacký rytíř.

Za hrdinské svoje činy

klidil jenom zášť a nevděk –

a přec bodře zíral v svět...)

Ha, tam rostou štíhlé věže,

slyšet dumné hlasy zvonů,

šíré město vpouští jezdce

do svých opevněných bran.

Ale pusto na ulicích,

pusto v dílnách, pusto v krámech,

před královským hrdým zámkem

shromáždil se všechen lid.

Ševci, krejčí, lazebníci,

vojáci i hudebníci,

ženy, muži, mladí, staří,

havíři i pasíři.

Sám král stojí na balkóně

s královnou a dcerou svojí,

která z urny táhne losy.

Napjat zírá všechen lid:

Má se rozhodnout, čí dcera,

v oběť padnouti má DRAKU,

který za městem zas čeká

na své sousto měsíční.

Deset let už leží v sluji,

každý měsíc žádá pannu.

Kdyby na něj zapomněli,

sám si přijde pro čtyři.

Nikdo netroufá si na něj:

Obrovský má ohon z kostí,

ožene se jím jen jednou,

třicet mužů porazí.

A dnes právě losuje se,

která z panen rozvinutých

má mu nyní padnout v oběť

při krvavé hostině.

Tuto oběť dává město

zoufale a otupěle,

snáší to jak nutný osud –

jak už daně platí se.

Královnina dcera sama

třesoucí svou bílou ručku

do urny dnes noří pro los –

Nebesa! Toť JEJÍ los!

Omdlévajíc padá v náruč

svojí matky žalující,

a král volá v zástup lidu,

smekaje svou korunu:

Což pak tady není nikdo,

kdo by za ten zlatý vínek

místo dcery své dal svoji,

aneb draka zabit šel?

V lidu ticho. Šepot. Repot.

Škodolibé ušklíbání.

Matky mluví: Mohla naše,

může také králova!

V zadu Jiří bodl koně,

před krále vjel bujným tryskem:

Já jsem svoboden a silen,

králi, chci se s drakem bít! –

SLÁVA! SLÁVA! hřmělo davem.

Ne tak, že by věřil v úspěch,

(už tu bylo hrdin dosti),

ale čekal – zábavy.

Slavně zase pějí zvony,

princezna se budí ze mdlob,

a král Jiřímu dal přinést

nejpevnější brnění.

Do chrámu jde královnička

ve průvodu družek panen,

celý dvůr se hrne za ní,

také Jiří pokleká.

Od oltáře kněží pějí,

Tělo Páně podávají

Jiřímu a požehnáním

provázejí jeho krok.

Princezna tam na kolenou

leží v prachu před oltářem:

„Matko Boží, která ssýláš

zachránce, dej síly mu!

Jak je krásný, jak je statný!

Jistě je to anděl Boží.

Setne-li on hlavu Draku,

jemu patří hlava má!“

A teď Jiří na komoni

klusá z města k skalním lomům.

Brány zamkly, všechno běží

na hradby a na věže...

Ale žádný neviděl, jak

za skalami Jiří Draka

porážel a usmrcoval

a jak hlavu uťal mu.

Jenom bylo slyšet řvaní,

tak že přehlušilo zvony,

jenom bylo vidět páru

stoupající k nebesům. – –

A pak ticho jak když seje.

Bylo jenom vidět: z lomů

kdosi po břiše se plazí,

zkrvácený lidský tvor!

Hlemýžděm se plazí k městu,

za hodinu přilez k hradbám,

sípnul jenom: „Krůpěj vody!“ –

a pak sklesl ve mdlobách.

Ztrnule zří král i národ,

že to rytíř přišel z boje!

Otevřeli opatrně,

do města jej odnesli.

Samá rána! Přelomeny

obě nohy! Ožehnuty

vous i vlasy. V tváři skvrny,

vypálené od jedu.

„Fi, toť rytíř? Ten to dohrál!

Bylo-li mu toho třeba?“

tak šly hlasy mezi lidem,

sotva vody dali mu.

Deset dní a deset nocí

při zamčených branách města

čekali, zda Drak je mrtev,

zda si nejde pro kořist.

Potom tři se vypravili,

nejstatnější z vojska města,

na konících rychlých k lomům

vyzvědět, zda Drak je živ.

A tam ležel: Drápy vzhůru,

hlavu pryč, břich rozsekaný,

celý černal krví, jedem,

k nebi stoupal strašný smrad.

Tedy mrtev! Ten co byl z nich

nejstatnější, nabod hlavu,

kynuli hned mečem strážím,

všechny zvony zapěly.

Slavnostně se otvírají

brány města, s fanfárami

heroldové vstříc jim táhnou

na bujarých komoních.

V průvodu jdou panny, děti,

všechny cechy se standarty,

v nádherných svých zlatohlavech

královna, král, princezna.

Vítají tři posly šťastné,

s hlavou Draka táhnou k chrámu;

po slavnostních bohoslužbách

v průjezd zámku zatkli ji:

Na památku hrůzných časů,

vlády Draka pannožrouta,

na památku synů města,

kteří hlavu donesli.

A co Jiří? – V hospitále

měsíc ležel ve svých ranách,

v horečkách a fantasiích,

až se trochu pozdravil.

Zatím princezna, zas ráda,

že jí žití darováno,

šlechticovi ztepilému

dala hlavu, ručku svou.

Ach, ten jiný byl než Jiří!

Pod nosíkem knírky floutka,

na turnajích hrál jak loutka,

uměl žvanit, dvořit se.

A lid také měl svůj rozum:

„Jiří nebyl by šel v boje,

ale koruna jej táhla,

princka, pompa, peníze!...

A konečně – říkali též –

nebyl Drak ten bez užitku –

méně panen, méně lidí –

lépe bylo na světě...“

Jiří vyšel ze špitálu.

Královna ho litovala,

král mu vybrakoval herku

z královských svých maštalí.

Rytíř odjel. Hořko v srdci

bylo mu – ne z toho boje,

ani z toho, že nic neměl,

ale že je špatný svět...

Jako v lese na balvanech

roste mech a lišejníky,

tak též roste zapomnění

na hrdinstvích, obětích.

Jiřího čin zapomenut,

město volně rozvilo se,

nový král byl šťasten, vesel,

Jiří táhl světem dál.

Jenom drobný hošík jeden,

jehož máma nepustila

na rynk ve dnech boje s Drakem,

jenž se z okna díval jen –

nezaslechl šklebu davů,

jenom tu svou rusou hlavu

tiskl v dlaně zadumaně,

vše, co viděl, v duši vpil –

až pak jednou vyspěl v muže,

básnické mu zkvetly růže

a co v dětství viděl kvésti,

v písni zbožné vyslovil.

Až kdy Jiří dřímal v zemi,

neviděli prachu, krve,

poznal svět, že SVĚTEC byl to,

že byl REK to veliký.

Vyzdvižen byl na oltáře

v svatozáři jako vítěz,

jako symbol všech, kdož v boji

proti zlu svůj život vsadí,

za bratry se obětují,

klidí nevděk mezi lidem,

ale slávu v kráse nebes,

v říši Kristově, jenž nezří

na postavu člověkovu,

ale hledí do srdce...

Tak to bylo s Jiřím světcem,

jejžho zříte na portálech,

na oltářích, štítech domů

v klidné póse bohatýra,

který hračkou skolil Draka,

ani šat si nepotřísnil...

Ach, nebyl ten boj tak hravý!

Chcete-li to pochopiti,

pohleďte na zuby Draka,

které po něm zůstaly.

FINIS.