DRAMA ŠAŠKOVO. (IV.)

Je člověk vždy jen když trpí,

vždy z nedostatku jen, z rány:

Něžným a obětavým

bolestně promíjivým,

i hrdě uzavřeným

s pocitem šlechtictví srdce –

Tu nejvíc říká „dobrý“

anebo „zlý“ a „špatný“,

„veliký“ nebo „nízký“

a „lehkovážný“ – a vůbec

minulost celou, budoucnost celou,

hluboce medituje;

jak v dramatu soudí,

jak v dramatu jedná,

právě tak nepředloženě směšně,

či – chcete-li – velce.

A perspektivní ten klam

je jediným lékem srdci.

Ubohé lidské srdce,

ty příliš lidské srdce!

Tvé ego je všechno,

Tvé ubohé ego!