Drama.

Jde vždycky se mnou do hloubky a výše...

Jde zasmušená, bledá, jde tak tiše!

A když ji uzřím němý, polekaný,

na jasném těle bolestné jsou rány!

Proč se mnou jde? Já vzpínám se jí s vzdorem.

A ona dál jde – ránu v těle chorém!

Oh, prchnouti jí! Kdy se jí však zbavím?!

A hledí na mne zrakem vyčítavým!

A prchám v hloubku – prchám v dálné výše...

Jde v mojich stopách zamlkle a tiše!

A nenávisti cítím, vzdoru muku...

A zřít, jak přece podává mi ruku! –