DRAMA.

To bylo v máji. Do našich pustých cest

v těch nocích padla teskná hudba hvězd,

a v nocích těch, kdy květů voněl sníh,

tě potkal já, tvé štěstí a tvůj hřích.

Ty’s žíznila. A já? Já hlady mřel.

Dál? To je známo. Dotek horkých čel,

kus šílenství a pláč a vzlyk a smích –

jak známo to z románů francouzských.

Tak jako vždy. Lui, Monsieur et Madame.

Oh, milostivá, do nožek vám padám...

Já potkal tě, když květů voněl sníh,

tvé štěstí jediné a jediný tvůj hřích.