DRAMA

Poslední úder hodin v černém tichu.

Věžičky chvění za ním zmizelo.

Co vzbudilo mě? Dozvuk zlého smíchu,

jak těžký motýl sed’ mi na čelo.

Je půlnoc. Snad duch odpoután k ní vzlétá,

snad objetím vzplanulo tělo v ní,

neb vzchopila se vina neprokletá

a tančíc třeští v síni hodovní?

Jak ztuhlá v tichu hrobovém a ve tmě

na znaku ležím, zatajujíc dech,

a přec, tys po jásavé louce ved’ mě,

bych shlížela se v jasných pramenech!

Teď nejsi sám, a přece na mne myslíš,

svým strašným hříchem spoutal tě ten dům!

Pojď se mnou odtud, vzývám tě, mě vyslyš!

Chci štítem býti všem tvým zápasům!

Ať táhla léta mučivě a krutě,

vše zapomenu, v radost změním žal,

pojď, do volnosti světla odvedu tě...

Ó, úžas – –: v chodbě krok, krok zašeptal!

Krok opět blíž! Já na loži se tyčím,

těch kroků šňůru svírám v úzkosti,

Ó, nedej, nedej zlákati se ničím,

svůj život z kouzla zlého vyprosti!

Jen dveře již nás dělí, a teď ruka

dotkla se kliky, vůně, sladký host,

pronikla ke mně, ale jaká muka:

krok zašeptal, se vzdaloval, a dost!

Bouře se v prsou zvolna utišila.

On růže kladl sem jak pro mrtvou,

jež o životě velké lásky snila.

Štkala jsem hořce: „Jak jsem byla tvou!“

Zazlátlé ráno v náruč svou mě vzalo,

květiny v ruce v dál jsem chvátala.

Tam pochováno vše se vzdalovalo – –

jen krvavá mi růže zůstala.