DRAMA.

Unavený vstal a zoufalý...

Marně jsme se tak rouhali...

Slunce jak vzešlo, bledá paní

jakoby uvadla za rosy ranní...

Řekl jí tolik vášnivých slov,

z neznámých básníků vybraných strof.

V chladné jí pohlížel zřítelnice,

urážek tolik jí vmetl v líce...

„Nenávidím tě. Však musím tě zřít.

Nepatříš mně. A chci tě mít.

Nevěrná jsi mi. Až všecko zvím,

k zemi tě srazím, zaškrtím...“

Křehká a plachá se přitiskla

na staré kavárny špinavá skla...

Srkala kávu. A péro rajky

křičelo z klobouku šlehavé krajky...

Unavení a zoufalí

na rudém plyši se houpali,

proletáři dva v lásky skonu

pří řvoucím, falešném orkestrionu...