DRÁTENÍK.

Knížku chudou na pohled

značí vetché stopy let;

hrubý papír stářím šedý,

na něm svědčí švabach bledý

o dvacátém šestém roku

předešlého století, –

o lásce kdys bez nároků,

svaté, plné obětí;

o době, kdy zápal velký

snílky měnil v hrdiny

zvoucí Musy, spasitelky

do zkrušené otčiny.

„Dráteník“ čtu na obálce;

jména Chmelenský a Škroup

starozlatá, v šeré dálce

vrytá na prostinký sloup,

o nějž prvně opřela se,

snahou věku budována,

české hudby slavobrána,

zářící dnes v plném jase.

Ó, co zpěvohra ta skrovná

chová kouzel dojemných!

Zdroji útlému je rovna,

který z hlubin podzemných

do kořínků svěžest vlinul,

ty pak rostly povzbuzeny,

oživeny v jaré kmeny,

kam jim blankyt k výši kynul.

Prostoduchým, něžným zpěvem,

hravým šprýmem, tuhým hněvem

vypláče i zasměje.

„Dráteník“ se vypěje,

a jak záslib naděje,

jako luzný, krásný sen,

proroctvími promísen –

sen? Ó kéž by v pravdu blahou

vyplnil se do slova! –

pozdravením domova

končí knížečku tu drahou

píseň dráteníkova:

Ha, do wlasti gá tatranské

Pogechám, jak orla let;

Hano, diewče mé slowanské!

Seba dám ti sám se zpět.

Že nagiti slow nedáno,

Bych ukázal citů wsech;

Z wsseho snadno saudit dáno,

Že Slowáku brater Čech.

Písní, jež tak z dávna pěje,

ozvěnu-li dají děje?