DŘEVĚNÁ LABUŤ

Tys moje dřevěná laň

s pohledy úkosými.

Tvé mlčení je tvoje zbraň

nad ďábly a zmatky mými.

Ať kvete, ať je mráz, ať sněží neb ať bouří,

ty stojíš nehnuta a usmíváš se vstříc.

Tvůj rozmar laskavý prochází deštěm, kouři,

mým krutým rozmarům nesa vždy sladkou líc.

Toužím-li do výšin, jsi oblak, jenž mne nese,

a není nízkosti, za níž bys nešla též.

Tvůj rozmar nezná vzdor a nikdy nevzepře se.

Ježto jsi dřevěná, vždy laní zůstaneš.

Jsem-li v svém nitru rván běsnými vidinami,

jsi běsná furie, nestoudná tělesnost.

Lačním-li po ctnosti, máš cudný pohled dámy,

jsi cudná vestálka, ledová nevinnost.

Toužím-li po lovu, divokou nadháníš mi,

milenky pohlavní neznajíc žárlivost.

Do mého sonetu mi vyhledáváš rýmy;

kdo tebe miluje, všech úvazků je prost.

Štve-li mne ctižádost, o závod se mnou běžíš.

(Ač dřevěná jsi jen, jsi v běhu skvostná laň.)

Mou chtivost zhlédnouc jen – schystána v mechu ležíš...

Tvé moudré mlčení je, lani, tvoje zbraň.