Dřevěná noha.

I já byl jednou švarný hoch

a zdravý jako v řece ryba,

že osud mne tak zmrzačil,

to není vlastně moje chyba:

já věrně sloužil monarchu,

jak napsáno mám na archu,

a pochlubit se mohu,

že dřevěnou mám nohu.

Ba věřte, já byl také mlád,

pln odvahy a bujné síly,

co půtku se mnou započli,

ti vezdy špatně pochodili!

Já také rád žil vesele

a s chasou prázdnil korbele,

teď sotva sklenku zmohu,

bych nepodvrt’ si nohu.

A nesmějte se, řeknu-li,

že měl jsem v těle srdce taky

a k holkám nebyl medvědem,

když na mně lpěly jejich zraky;

ba, já i počal milovat,

leč měl jsem jenom jednu rád,

již odevzdal jsem bohu –

vždyť dřevěnou mám nohu.

Bylo to děvče jako květ,

s ruměncem v tváři, studem v oku,

že, kdo ji jednou takto zhled’,

nepokoj cítil v levém boku.

K ní mnohý marně šlapal zem,

jedině já byl vítězem,

což směle říci mohu –

vždyť měl jsem ještě nohu.

Sám o tom jsem se přesvědčil,

když na vojnu mne zverbovali

a modré oči žalostí

se pro mne hořce rozplakaly:

„To bůh jen v lásce zkouší nás,

snad sejdeme se brzo zas,

poruč mne pánu bohu“ –

a já – dřevěnou nohu! –

A sotva jsem se rozloučil,

již pryč mne hnali bez okolků,

a bratra jsem jen požádal,

by dal mi pozor na tu holku.

Vždyť pevnou měl jsem naději,

že dříve nebo později

se opět vrátit mohu –

a ne že ztratím nohu.

Leč – jinak bylo souzeno,

vše v zemi chystalo se k vojně,

a než se mnozí nadáli,

z nás nadělali masa hojně;

nepřítel pálil ze všech stran,

náš vůdce při tom ztratil plán

a já děkuju bohu,

že ztratil jsem jen nohu.

A zůstal jsem jak zabitý,

ač kule mi jen nohu vzala,

a teprv ruka hrobaře

mne k procitnutí popohnala.

„Hou – pardon,“ volám, „já jsem živ!“

a na mou věru, byl to div,

že neoct’ jsem se v stohu,

chlap hodil tam jen nohu.

Přemnoho na to mrzáků

nás do špitálu dopravili,

a když nechtěly údy růst,

všelijak nám je nahradili.

Pak každý odtud něco nes’,

ten velký kříž, ten pět peněz,

kamarád duši bohu

a já – dřevěnou nohu.

Před sebou cestu dalekou

a jednu nohu z dřeva k tomu,

že málem by mne přešla chuť,

tak vypraven se vrátit domů.

Přec ale chtěl jsem milou zřít

a tím se na vždy spokojit,

ač vzít si ji nemohu

pro dřevěnou tu nohu.

I dokulhám se v rodnou ves

a k panně spěchám nedočkavě,

leč v malém domku hlučný ples,

strojili jí tam svatbu právě.

Proč bych se rmoutit z toho měl,

zvlášť soka když jsem uviděl –

bratru – tě přáti mohu,

já – dřevěnou mám nohu!