Dřevěný pták.

Ani nevím, kdy to bylo:

Dávno – ve šedivém věku,

Když byl v stavu básník zastaviti řeku,

A libým slov skladem

Pohýbati Vyšehradem!

Jak jenom čas tento pojmenuji?

Ano, již se pamatuji:

Tenkráte to bylo,

Když se po vší vlasti proudem lilo

Ve dojemném liboznění

Lumírovo pění,

A k pověčným činům popudilo

Mocných knížat mocný pluk;

Takový byl pěvce toho libozvuk!

Abych tedy pověděl, co povídati chci!

Božský Lumír (neboť básníci

Jsou prý tvorní bůžkové, což každý okusí,

Kdo se o básničku dobrou pokusí)

Smutně jednou sedě, pozoruje,

Že hodina života mu dopršuje.

I vzal do své ruky javorové dřevo

A vyřezal dost pěkného ptáčka;

Jedno křídlo v pravo, jedno v levo,

Nohy dvě, a do útlého pak zobáčka

Kluzkou dírku, a volátko volné

S velkou umělostí udělal,

A pak, dechna v něj, svůj život

I tvorného ducha jemu dal,

Aby zveleboval háje dolné;

Předvídaje, žeby zpíval k nechuti

Bez božského nadchnutí. –

Potom ještě malá chvíle minula,

A Morana Lumírovi kynula;

Neboť stanovily božské sudby,

Aby on byl v nebi učitelem hudby.

I obživnul slavíček –

Mladý tento básníček

Letěl na olš, ježto klenula se nad potokem

A zde pak hlubokým pěvotokem

Klokotával písně Lumírovy. –

A protož, hle, blízko vod

Tak lahodně zpívá teď slavičí rod.

O kdy vrátíte se, blazí dnové!

Uskutečnětež se balšamoví snové!

Pěvče bohu rovný! děde Lumíre!

Nadělej nám, nadělej nám slavíků –

Ze dřevěných básníků!