DŘEVORYT

Noc zimní tvrdými se béře kročejemi,

s praskotem tichým padne stopa její

do korun stromových – a nad zmrtvělou zemí

jen přísvity hvězd věčných jiskřivě se chvějí.

Zní lesů táhlý sten, spád hudby nezemdlené,

obrovský, temný, chmurně zní a přísně,

jak starým sektářům by z duše rozjizvené

sloky se draly neohebné písně...

V úbočí pod lesem jsou chaty přikrčeny,

už bez světel. Sníh sinavý se lepí

na střechy prohnuté. Tam udřené spí ženy

a drsní muži, tvrdí drvoštěpi.

Je velká obloha a tvrdou hloubkou svítí,

je pohled její zlý a mluva ocelová.

Ne, smilování není. Umřít nebo žíti.

Kdo slabý, zhyne, silný vstane znova.