DŘEVORYT

Šum konejšivý, šťastlivý

z pod mostních vane slují,

jako když lesní lučina

rožcovým kvítkem zbují,

tak na hladině hvězdy vytryskují.

Blíž kříže s písmem hebrejským,

kam stíny nejhoušť padly,

stín tmavší, zapomenutý

se opřel o zábradlí,

květ lidský trpící a časně zvadlý.

Představ si: kopretinu máš,

plát bílý utržený

tak snadně padá níž a níž

a lehce podél stěny

jak onen stín do ohvězděné pěny.

Je stále tady podzimí.

Mrazně se hvězdy lesknou

a přitažlivě přece tak

v noc osiřele tesknou,

a vlny o pilíř vždy plaše tlesknou.

Pomni: Cos víc je osudem

než neštěstí a bída.

Jen Kristus hořce rozpiatý

tajemství chvil těch zvídá,

před trůnem otcovým z nich počet vydá.