Drobty.

Když často zřím tvou bílou ruku,

jak v zimy zlobných měsících

na římsu ptactva sype shluku

hrsť drobtů v čerstvě padlý sníh,

proč dojat jsem, z mé staré trýzně

proč chvějný ňadry bouří vzlyk?

Ó sladké drobty lidské přízně,

ó drahá ruko! Blahý mžik!

A sletnou se. Tvá ruka drobí,

sníh jako ona bílý, čist,

a já se dívám mezi hroby

na anemon a lauru list,

a já se dívám v úsměv vlídný,

jímž celý zjev tvůj pozlacen,

a spokojen jsem, šťastný, klidný –

jsmeť básníci též ptáci jen!...