DROTAR.

Zbudil se drotar v otčině,

a zejtra – zda-li v cizině? –

A při odchodu stará máť:

„Bůh mně tě, dítě, brzo vrať!“

Vzal drotar sobě od matky

tři drahocenné památky:

za ňadra křížek uschoval,

s nímž otec v svět již putoval.

Do knížek zhaslé hvězdičky,

vlas složil mrtvé sestřičky,

a na líci, a na líci

slzičku matky perlící.

Tak putoval a mnohý les,

dolinu mnohou přešel dnes,

a včera ještě v otčině – –

oh, smutno, smutno v cizině!

A putoval, však srdce to

k domovu často zalétlo,

a putoval, však duše ta

k matičce spěla ze světa.

A když ho s prací odbyli,

slze tvář jeho nekryly,

jen ústa, ústa spanilá

dlouho se s křížkem pojila.

A když ho z dvorů vyštvali,

slze tvář jeho neznaly,

jen mrtvé sestry tiskal vlas

s knížkami k srdci zas a zas.

A když ho neznal žádný krov,

zpomněl na matku, na domov,

zpomněl na slzy v otčině –

och smutno, smutno v cizině!

Však někdy přece drotaru

též dostalo se po daru.

Tu děkoval a zašeptal:

„Aby Bůh stokrát zpátky dal!“

Však jednou přec tu cizinu

zamění za svou otčinu:

a při shledání stará máť:

„Bůh rač tvůj návrat požehnať!“