Drotaři.

Drotaři, drotaři,

vy trenčanské děti,

sletíte se srubu

jak hejno holubů

na daleké setí.

Ach srdénka moje,

mně ne do bavení,

když na vás pohlednu,

zapláči a blednu

jak sníh při tavení.

Jak jste vy se pěkně

obřadili v cestu,

jak když šuhaj s hory

za růžové zory

jede pro nevěstu.

Divná to nevěsta,

bída neveselá –

přikrade se tiše,

jako deštík s výše,

zlíbat vaše čela.

Ó ta pěkná čela

zle jsou vyznojena,

a ta zpěvná ústa

musí prosiť zhusta

nebožácká věna.

Ach bože, přebože,

zamořen jsem celý,

vždyť nevíte ani,

kde vás osud raní

a kde mříť povelí.

Nevíte, kdo padne

v chorosť živobytí

a který z daleka

tam, zkad Nitra stéká,

na křídla se chytí.

Ó bože, přebože,

jak mně o vás žalno,

vždyť ani nevíte,

kamo poletíte

a kde vám nekalno!

Jaj nevíte žádný,

v nedohledné šíři

kde smrtlivý střelec

na pěkný krdělec

karaběnkou míří.

A netuší žádný,

koho si vybéře

do svojí světlice,

která nemá více

okna ani dvéře.