Drozd.

Dne příchodu noc vyčkávala v touze,

a když se blížil, unylá a zvadlá

mrouc, místo sebe zlatou růži pouze

na jeho srdce kladla.

Tu při nachové kráse slunných pršků

tys na stromě se zjevil tajným sletem –

či na stepilém stromu toho vršku

vzrosť zvučivým jsi květem?

Jak snivých houslí mluva dojímavá

z tvé hrudi zkropené se píseň chvěla,

a štěstím vyrůstala sosna tmavá,

že tebe hostem měla.

Zřel na tebe jsem, drozde můj, i sosnu,

bych duchem zhlíď, jak v jiskrnatých bodech

ty zvuky tvoje vnikaly jí do snů

po drobných jehlic svodech.

A viděl jsem, že mládne sosna stará,

že od kořene do hlavy až pučí,

že v nitru jejím upomínka jará

tvou ladnou písní zvučí.

Tvůj zpěv v cit divný vždy mé srdce vzruší,

jak zapadlou bych bloudil mládí nivou

a čarné housle zpívaly mi v duši

o mládí píseň tklivou.

Myšlenky steré v hlavě se mi rojí,

že sosna s tebou mře a s tebou žije

a její nitro věčnou krásou pojí

tvé zvučné melodie.

A nelze ubránit se citu tomu –

tak tajemný je myšlenek mých příval –

že housle mohou být jen z toho stromu,

na němž jsi ty dřív zpíval.

A na houslích-li v sladkých zvuků tísni

strun která pukne, v tvář mi slzy skanou;

mnímť, že jsi někde při nadšené písni

paď zrádnou střelce ranou.