DRTIČI SKAL.

Když krokem dítěte jsem po tvých březích těkal,

tvé vlny, věčný živote, mne jímaly svou hrou,

s neznámých vysočin tvůj jarní proud se smekal,

v hlubiny bytostí vonící mízou vtékal

jak v dlaně, které žíznivě se ve snu otevrou.

A proti vlnám tvým když k vrcholům jsem stoupal,

bych oheň rtů svých ponořil v ledové prameny,

hvězd obraz jiskřivý až na dně se ti koupal,

jak žhavé lekníny roj létavic se houpal

na rozbouřených prsou tvých, rozrytých kameny.

Z tvých roklin propastných jsem trhal množství tvarů,

v nichž nejrůznější podoby se divem sblížily,

ukuty v rozmaru tvůrčího snu a žáru,

kdy jako předpověď marnosti, smrti, zmaru,

se blesky nespoutaných sil v tvém klíně skřížily.

Mně kámen daroval’s v podobě živých květů

a věnce rostlin drobounkých si zaklel v kameni,

ztrnulé útvary bez pohybu a letu

jsi nastlal v hlubinách, by lůžko nových světů

se vynořilo v budoucnu na tvoje znamení.

Bytosti nesčetné jsi nesl ve svém dechu,

jich hlasy v sny mé šeptaly jak u cest stromoví,

když k výším stoupal jsem podpírán jimi v spěchu;

Však jejich chorály dozněly záhy v echu...

Sbor pyšný duchů v pohoří mi zazněl hromový.

Chlad lesů vonících mé líce ostře šlehal,

myšlenky, bouří zrozené, mé mysly spíjely

a touhy bělostné hluboký žár mne zžehal:

tu mnil jsem, živote, že’s u nohou mi lehal,

u pat mých všecky síly tvé se tiše svíjely.

Však když jsem vystoupil až na nejvyšší skály,

neznámý vichor dálek tvých proti mně prudce dul

a těžké prahory, jak střely by je sklály,

se v prachu vířivém pode mnou otvíraly:

v šíleném ohni vesmírném tys nový tvar z nich kul.

Zas nové křivky drah, zdobeny blesky tvými,

v hluboké výši nade mnou se věčně stáčely,

a po nich zástupy s rameny rozpiatými

v rachotu tvého kladiva bez bázně kráčely.