Druhá kapitola. (I.)

Je dávno tomu, leta letí,

jak vody horské kaskady

a s roky člověk tvářnost mění,

i sny, i svoje nálady.

Co bylo, nutno zapomenout,

že, slečno Stázi, pravda to,

co platno jara vzpomínati,

když sněhem všecko zaváto?

My byli mladí, důvěřiví

a oba plni illusí.

Však nejrůžnější, nejvznosnější

sny vyplnit se nemusí!

To poznali jsme oba, slečno,

náš románek byl bláhový,

však přece krásný, jak když plyne

po nebi oblak nachový.

A ptáci cvrčí v hustém četí

a ryby skáčou vysoko

a všude vůně, krása, pastva

pro sluch i čich i pro oko.

A v dálkách hory zvedají se,

jak pohádkových hradů tlum.

Že není princek zakletých tam,

to věru nešlo na rozum.

Oh, slečno Stázi, vzpomenete

si někdy ony na chvíle,

kdy oko bylo roztoužené

a srdce něhou opilé?

Na výlety do Šárky, Chuchlí –

zda vzpomenete, slečno, kdys?

Na večery ty rozjasněné,

kdy hvězdy plály nad tyrkys?

Snad zasmějete dnes se mládí,

snad neznáte už jeho vděk.

Však mně je těžko uvěřiti

na chladné zámky, bez princek!