Druhá tvář.

Vždy zamyšlen, vždy zamračen,

vždy sklíčen tíží dum,

co v klenbu čela vrhne sen,

máš pravdou! Nerozum!

Ty’s divný voják, Bůh nás chraň,

šik takých-li má víc!

Viz, nepřítel! Co muž, to saň, –

tak chceš mu jíti vstříc?

„Což bázliv jsem?“ – ,To neříkám,

však projev divných slov...’

„Cit pro matku též v srdci mám

a myslím na domov;

kdo těšil by ji v stáří as,

kdy padl bych?“... a zbled’...

,Já učinil bych každý čas! –‘

„Nuž, učiň zítra hned!“

,Ha, ha, juž zítra?‘ – „Zítra juž!

Hleď na tu dálnou pláň!...

Viz, s mužem odnáší mne muž, –

mám rozpoltěnou skráň!...

Či nezříš – nedůvěřliv ty’s! –

té bitvy ruch a zjev

a na mé lebce ránu? Viz,

jak hrne se z ní krev!“

,Vše klam a mam!‘ – „Tak neslyšíš,

co lékař právě řek’: –

Zde všecka pomoc marná již;

nač mrtvým obvazek? –

Jsem v rakvi, teď vše bledne zas!...“

,Můj drahý, vše je snem!..‘

„Slyš, úsvitka! Juž přišel čas,

dnes naposled tu jsem!...

Boj počíná, nuž v šik a řad,

a šavli v pevnou pěst...

Ty’s nezapomněl slibu snad? –“

,Co děl jsem, sváto jest!

My ve stanu se sejdem však,

můj snílku, jenom nech,

pak blouznivý co viděl zrak,

ti splákne vína žeh! –‘

A celý den je válčen boj;

a duní hukot děl,

zde přátelský se brání roj,

tam zástup nepřátel;

zde trubky nářek kvílí „zpět!“,

tam „v před!“ zní její zpěv...

a mladých lidí svěží květ

strh’ rázem boje hněv! –

Je zbraní klid, boj skončen juž,

leč nářek se všech stran...

Hle, důstojníka s mužem muž

pod polní nese stan.

Ó jaký žalostivý den

a žalostivý zjev!

Leb mrtvého je rozpoltěn

a z rány proudí krev.

Druh, snílek to – ký předtuch střet! –

Vše stalo se, co řek’...

„Kam, pane, sním? Snad v lazaret? –“

,Nač mrtvým obvazek? –

Mír, bratře, mír, tvá druhá tvář

zří klidně v žití směs,

ty čela kol máš hrdin zář,

já dvojí matku dnes!‘