Druhá žena.

Jsou spolu již dvě celá dlouhá léta.

Svou krásu, mladosť přinesla mu věnem,

a přec jí štěstí dosud nerozkvétá,

spí láska jeho chladným pod kamenem,

kde leží pohrobena ta první jeho žena,

již nevzbudí už nižádná moc světa.

A ji to bolí, že tak jako dříve

té mrtvé patří více, než jí – živé.

Tak osten cítí v každém jeho slovu,

té mrtvé stín se mezi ně vždy staví,

on žije s ním a zpět jej volá z rovu,

ten svadlý květ, a nevidí ten smavý,

jenž kvete plný vůně – ach ne, již také stůně,

jak neviděl bys mladou choť, leč vdovu. –

Tak bez radosti, naděje a síly,

a jak dni táhnou, v smutku hlavu chýlí.

Dnes překvapí jej, jak se dívá v touze

na mrtvé obraz, kde jak byla mladá,

tak nevýslovně smutně a tak dlouze,

a zítra zcela ve vzpomínky padá,

to po čase vždy znova, když přijde ze hřbitova,

kam chodí sám a za večera pouze.

A ona věrná, oddaná a tichá,

ni slova nedí a jen v skrytu vzdychá.

A na hřbitov jde sama také jednou,

k své sokyně tam mrtvé hrobu kráčí,

a jak když vody lomí kůru lednou,

tak dlouho tichá, klesá v hořkém pláči:

Ty spi a noc měj sladkou, jsem tvému děcku matkou,

však nech mi lásku, slyšíš? pro mne bědnou!

a nech mi jej, nech úsměv jeho líce,

tys nemohla ho milovati více!

A on stál za ní. Zved’ ji skleslou v bolu

a za ruku ji vedl ze hřbitova;

to od svatby šli zase prvně spolu,

co myslí, neřek’, šli tak beze slova.

Však jak se chvěje v muce, to cítila v své ruce

a horkou slzu spadlou na ni dolů

a nyní – stín se táh’ a cesty tměly –

v své ucítila ruce – potisk vřelý.