DRUHÉ INTERMEZZO POSLEDNÍ KRÁSA (I)

Možno-li ještě se vrátit,

když slunce zapadá,

život když počal se krátit,

a rudne zahrada –

se vším, co v zpožděné době

mně ještě možno dát,

k tobě chci přijít, jen k tobě,

a tebe míti rád!

Málo už, málo je toho,

i písněmi jsem zchud’,

do srdce zklamání mnoho

mi vešlo odjinud;

chceš-li však přece je míti

a srdcem zahřát svým,

s lučin svých podzimní kvítí

ti teskně nabízím.

Svítivou duší svou jarní

je k sobě pozvedni,

aby přec nebyli marní

ti dnové poslední!