DRUHÉ INTERMEZZO POSLEDNÍ KRÁSA (II)

Za jiskřivých jižních nocí,

kterým nikdo neodolá,

celou svojí tesknou mocí

po tobě mé srdce volá.

Našel jsem tě pod oblakem,

pro nějž plakal měsíc bílý,

kudy v blesku křivolakém

procitalo nebe chvílí;

u moře, jež usínalo,

s hvězdami, jež zapadaly,

srdce moje se tě ptalo,

ruce mé tě objímaly.

Líbal jsem tě dlouze, chtivě,

jako vzbuzen ze sna zlého,

jak se líbá náruživě

cosi dávno ztraceného.

Všechen smutek, všechnu radost,

snů svých dálku nedohlednou –

viděl jsem svou mrtvou mladost

ještě jednou, ještě jednou!