Druhé oddělení.

Moře hučí, tmavou vlnou bije

Břehy, ježto v šíré rozsáhlosti

Hrobového písku zpousta kryje,

Meze vod a zemí tvořící.

Na západě v záři velebnosti

Koule sluneční se jiskřící

Tmavomodrých vln již dotéká se,

A teď po veškeré Baltu tváři

Leje nebe žehnající záři,

Jenž co žhoucí políbení plane

Na každé tam vlně rozhoupané;

Balt pak nebi díky hlásat zdá se

V bujném mořských proudů hlaholení

Za poslední slunce políbení. –

Ejhle tam dva mráčky růžové

Skvělé, zlatorudé rámě své

Přes zapadající kouli pnuly,

Jakoby tam lásky anjelové

Slunce svaté vroucně obejmuli,

Prosíce, by ještě více

Blahoplodných lesků lilo

Na nebohé země líce,

By ji dále štítem světla krylo.

Marno! slunce níž se uchýlilo,

Teď se v černých vlnách potopilo.

Slyš – tu zazní povědomý hlas:

„Hle, toť obraz slávy Slovanů,

Na Baltu jenž za pradávných dnů

Panovala – tak ji zhltil čas!

Bysi prošel historické školy,

Objevím ti dějů svadlé květy,

Jenžto tady před třemi sty lety

Vykvětly jsou na krvavém poli.

Hleď jen v dáli okem pozorným,

Spatříš břeh ten v dávných věků kroji.“

Takto Duchamor, jenž s druhem svým

Na pískovém pahorku tam stojí.

Množství lodí po zbouřeném Baltu

Jako stádo černých draků skáče;

Nad vlnami sivé mračno letí,

Z něhož vichr děsným hlasem pláče.

Přes stotisíc ostrých Dánských mečů

Mořští draci v útrobách svých kryli,

By je stotisíce Dánských pěstí

Na Slovanská prsa vytasily.

Ejhle, na břehu tam vojsko druhé,

Nesčíslné planinou se míhá,

Zahrnouce pomoří to šíré,

V němžto Dubín, pevný hrad se zdvihá.

Jindřich, kníže Sasikův, své žerdy

Před Bodritský slavný Dubín vrazil,

Jindřich, lev ten po krvi prahnoucí,

Četné kmeny Slovanův jenž zkazil;

Knížata a biskupové Němců

S pluky svými též se přivalili,

Aby pod záštitou mocnou kříže

Země Bodritův si podrobili.

Zdě železné z brnění a štítů

Na ořích se bujných pohybují,

Ze zdí čnějí nesčíslné hroty,

Hrdé prapory se větrem dují.

Hlas teď zazní, jakby druhé moře

Proudem bouře k moři se valilo –

Němcův vojsko takto bujným rykem

Loďstvo Dánské nyní pozdravilo.

Z lodí Dánských též i děsným hlukem

Zazní ohlas Němcův uvítání,

Vikinkové meče o štít brousí,

Hotovíce pěstě k potýkání.

A však ejhle! od východu letí

Vlnou mořskou siví sokolové –

Jsouť to Ránští muži, jichžto síla

Slávským bratrům ku pomoci plove.

A tu vlna dme se, bouří,

Zhůru stříká zpoustu pěn,

Na pěnách pak mořští smoci

Bujným skokem pnou se ven.

A však Ránští sokolové

Letí blíž a blíže sem,

Plaší vlny vlevo, vpravo

Ostrým lodí zobákem.

Tetislav hle! vůdce Ránův,

Na mořském se orlu pne,

Nad nímž plachtu jako peruť

Labutinu vítr dme.

„Leť, můj orle, Slávský orle,“

Zvolá chrabrý Tetislav;

„Rozraz měděným svým zobcem

Protivníků krevných dav.

Větrníky ztuha pněte,

Sokol nechť se nakloní,

Sůl nechť pije, rázem hromu

O dub Dánský zazvoní!“

A tak mocně Slované teď

V lodě Dánů vrazili,

Jediným že udeřením

Tři sta drakův zkazili.

Acer, vůdce Dánských lodí,

K outěku svůj koráb hnal,

Nebo vůkol hrot Slovanský

Těla četná probodal.

Moře šíré červená se,

Ďasi pijí vrahů krev,

Vítězně však kolébá se

Na svém orlu Ránský lev.

Jakby Perunova hněvu

Střela bila hlavy skal,

Tak teď z hradu Dubínského

Zpěvu hlas se rozléhal:

„Zhůru, zhůru k slavné seči,

V prsa vrahům brázdy rejte,

Rázně krvavými meči

Na pavezy zahřímejte!“

A již z Dubínského hradu

Valný houf se vyhrnul,

V jehož čele statný vítěz

Na bílém se oři pnul.

Takto Svatovit, bůh Ránský,

V krvavou se řítí seč,

Blýskaje svým zlatým štítem

Zdvihá zhůru rázný meč.

Niklot jest to veleslavný,

Bodritčanů chrabrý král,

Od dávna jenž jako skála

Proti cizím vrahům stál.

A hle! v čele Slávských sborů

Blýská svatá stanice,

Před níž vrazi uprchají,

K západu se valíce.

A tak na moři i zemi

Rozdrtivše vrahů dav,

Získali jsou bitvu slavnou,

Niklot zde, tam Tetislav.

Plamen krbu osvěcuje stěnu

Dřevem barev leskných vykládanou,

Osvěcuje také krásnou ženu,

Po jejížto tváři slze kanou.

Blíže krbu sedíc, prutem leskným

Do popele četné tahy píše,

Dopsavši, je čítá tajně, tiše.

„Běda!“ zvolá nyní hlasem teskným,

„Nestejno! ach opět neshoduje

S nadějí se číslo věštby svaté –

Běda! Rugevit nás zavrhuje,

Černoboh mých tahů počet mate!

Snad již vítěze a pána mého,

Poslední štít lidu Bodritského,

Porazily četných vrahů roje –

Snad již zhasla – zhasla hvězda moje!“

A tu žena zhůru k nebi hledne,

Sebou trhnouc, k oknu kročí, bledne –

Nebo na třech místech rudá záře

Na obloze teď se vyskytnula,

Jakby rudým mečem v nebes tváře

Hrůza pekla troje pruhy vtnula. –

Rachot před hradem, a most se kloní,

Kroky mužů, dupot četných koní,

S dupotem se mísí kovů třesk;

Tu a onde kmitne nocí šerou

Pavezy a jasné přílby lesk.

Ejhle, do komnaty rek teď vkročí

V hávu války, zření velebného;

Hlučným sborem za králem se berou

Čelní muži lidu Bodritského.

K oknu král se blíže, záři zočí,

Zvolá: „Dubín, Zvěřín, tam Ilova

Hoří, báně nebes ozářena:

Jest to děsná žhoucí krve čtena,

Píšíc na obloze pomsty slova!

Čtěte písmo, bohové mé vlasti,

Písmo hrůzy, nesčíslných strastí,

Ježto v plamenu jsem vyslal k vám,

Poslední bych chránil slávy chrám!“

Otevře se opět hradu brána;

A již rytíř v hávu ocelovém

Nesa zvěsty od Sasíkův pána

Stoje v síni, hlásá hrdým slovem:

„Niklote věz! Jindřich, Sasův kníže,

Hrabata a Němců vojvodové,

Ježto znamení svatého kříže

Do Baltických Slávů krajin zove,

Velí, bysi poddal již své plémě

Sasův pánu, jemuž celá země

Nad Baltem jest pod ochranu dána

Vůlí hlavy křesťanského světa.

Po tvém panování nyní veta,

Neboť věrných nesčíslné voje

Zahrnuly města, hrady tvoje;

Prolil jsi již lidské krve dost –

Vzdej se nyní Němcům na milost!“

„„Na milost, král Niklot vyvolal,

Bych se vrahům svého lidu vzdal?

Známa jest mi, hrdý braše,

Podvodná ta milost vaše!

Ha, ha, ha! toť Němcův milost byla,

Jenžto na Panně a u Lukína

Krví stotisícův Slávských těl

Luhy otcův našich zatopila;

Tím též byla milost vaše vinna,

Že těch třicet vojevodů

Na ohavném, zrádném hodu

Gero, vzteklý Sasík rozsekal?“

Vyslanec teď bujně vyvolal:

„Slávský národ ruše svazky míru,

Ruše příměří a svatou víru

Na sebe sám pomstu uvalil!“

„Uvalil, dí Niklot, na se strasti,

Že jest v neodvislé, skvělé vlasti

V svobodě co šťastný národ žil;

Vy pak pod záminkou víry svaté

Na nás vrazili jste běsův zlostí,

Chtíce ohavné své hltavosti

Vydobyti špíže přebohaté,

Byť i často jako u Dubína

Houfy vrahův meč náš podrtil;

A však nová vojska vystrojil

Sasík proti nám – neb holubiná

Klidnost Slovanů a jejich země

Vzdělanost a plzeň vábily

Od pradávna němcův plémě,

By nás tito štvali, dávili.

Taktéž Jindřich, lev ten krvavý,

Získal sobě vraha oslavy!““

Sasík zvolá: „Neznaboha slovo

Nemůž kalit jméno vojvodovo,

Jenž se jasně v lesku kříže září.

Pronevěrče, ty jsi v slunce tváři

Voldemáru králi přisáhal,

Žíti s Dány v svornosti a klidu,

A však plenil jsi a rozkotal

Množství lodí křesťanského lidu;

Pročež za nevěru, podlou lest,

Čeká tebe přísný, blízký trest!“

Niklot trne – mlčí – v pysk se hryže –

Nyní vece k bojovníku kříže:

„„Že jsem plenil, přiznávám se k tomu:

A však zaklínám se bohem hromů,

Že jsem tolik jenom konal v boji,

Co vy v lůně klidu konáváte,

Paličům když města poddáváte,

Velíce, by tichém u pokoji

Slovanský lid zhoubně plenili,

Nevinnou krev hojně cedili.

Také o křesťanském králi Dánů

Zmínku nedobře jsi učinil;

Připomeniž, brachu, svému pánu,

Že též v době klidu Dán ten děsný

Na Slovany byl se obořil;

Nechť pak zpomene si Jindřich Lev,

Kterak Egil, Viking běsný

Kouřící se Slávskou krev,

Krev tu s vínem smíšenou,

Chtěje krotit žízeň svou,

Do svého jest hrdla lil!

Vrazi! což pak obětí jste dosti

Nekáceli běsům ukrutnosti?

Vždyť tam králové a kněži padli,

Vždyť pak celé pokolení kladly

Meče vaše hrůze na oltář –

Horomysl tam, tu Stojněv král,

Na žerdi hle zkrvácená tvář

Královská, a okolo ní stál

Na kopích kruh hlav, z kterých se lilo

Krve jezero – a hlav těch bylo

Sedmdesát, hlav to slavných reků,

Ježto, že jsou věrni byli králi,

Němci na ohavná dřeva vkláli!

A však není ještě toho dosti –

Ještě já vám, ano já jen zbývám,

Jenžto neodvislost v prsou skrývám!

Nuže, staň se, chystám se již k boji;

Pověz hrdým vrahům vůli moji!““

Hledí zavře, na meč udeří

Vyslanec a kráčí ze dveří.

Král pak zvolá, k druhům obrátě se:

„Věrní milí! užívejte času,

Zasedněte k veselému kvasu –

Nevíme, co příští doba nese.

Krmě sem – sem hojnou medovinu,

Ejhle Niklot zove na hostinu!“

Nastalo teď slavné stolování.

Niklot sedě v čele hodovníků,

Vybízí svých věrných vrstevníků

K jídlu, pití, též i ku zpívání.

A však bujný zpěv se neozývá,

Pohár jenom tiše koluje –

Oko mnohé k obloze se dívá,

Kdež se záře děsná zjevuje.

Teď i Niklot hlavu ve dlaň kloní,

Zapomeneť na pohár i hosti,

Zabere se žalně do tichosti,

Až se jemu slza z oka roní.

A vše utichlo již, ani hluk

Pohárů se více neozývá,

Každý vojín na vůdce se dívá,

Jehož slza jeví celé moře

Nesmírného, smrtícího hoře.

Slyš, tu ozývá se jemný zvuk;

U krbu tam bledá žena stojí,

Strun se týká na slonovém stroji,

A teď z hloubí srdce píseň pěje.

Niklot trna, bolně se usměje,

K choti milé vece. „Tetvo drahá,

Často – často píseň tvoje blahá

Ducha mého mile okouzlila,

V prsa útěchu a chrabrost lila.

Nuže zpívej národní skládání,

Rozvesel tak smutné hodování!“

Nyní Tetva struny zlaté tkne se,

A již píseň líbě kol se vznese.

Hvězda Lady jasně svítí

Nad Arkonou velebnou,

Děvanu a kupelnici

Světí Luna září svou.

Na skále tam děva krásná

Trhá svaté květiny,

Aby jimi ozdobila

Milé Lady svatyni.

Slyš, tu vlna, černá vlna

Pod Arkonou zahučí:

„Darmo trháš – již miláčka

Tvého chovám v náručí.“

Dívka k vlně blíž se kloní,

By slyšela děsný hlas,

By spatřila, jak miláček

S vlnou černou slaví kvas.

Kloní se, ach již již letí

Do nesmírné hlubiny –

Bouře sype kvítka Lády

Na vlnu, hrob dívčiny.

„Což nám do květu a lásky děvy!

Zvolá Niklot. Jinou, opět jinou!

Nám i kvas teď, hrozný kvas nastává.

Zpívej, Borislave, rázné zpěvy,

V nichžto žehná dávných otcův sláva

Děti své, jenž pro ni v bitvách hynou!“

Starý pěvec zlaté struny tkne se,

Zvučný zpěv se takto kolem vznese:

Bratři, rázně na štít zahřímejte,

Chrabrost v prsou, silné mlaty v pěsti,

Morana vám cestu k slávě klestí,

Věrné duše bohům spásám vzdejte!

Sláva těm, jenž pro národ svůj padli,

Radegast je na věčnosti vítá,

Živa do věnce jim hvězdy vplítá,

Aby jména jejich neuvadly.

Morana jen rouchem tmavým kreje,

Neslavně co v náruč její padne;

Krvavá však lípa neuvadne,

Na níž věrnou slzu národ leje.

Také naši pamět zalívati

Bude slza všech budoucích věků:

Slavná pověst Pomořanských reků

Po vlastech se bude rozléhati.

Byť i nepřátelé běsův mocí

Zaklínali jméno Slávských dětí,

Slzy, krev a vzdechy po století

Z hrobu vstanou Jarovita mocí.

Z hrobu vstanou, aby zvěstovaly

Hoře Slovanův a rekovnosti,

Zvěstovali škůdcův ohavnosti,

Svědectví by svaté pravdě daly.

Pročež rázně na štít zahřímejte,

Chrabrost v prsou, silné mlaty v pěsti,

Morana vám cestu k slávě klestí,

Věrné duše bohům spásám vzdejte!

Dozpíval a reků zástup celý

V bujném roznícení hřmotně vstal;

Z bitvy Dubinské teď hlasy zněly,

Jakby bouře bila hlavy skal:

Zhůru, zhůru k slavné seči,

Pomstu v prsa vrahům rejte,

Rázně krvavými meči

Na pavezy zahřímejte!

Zahřímal teď na stříbrný štít

Těžkým mlatem král, a zdvihl hlas:

„Sílu v srdce leje Svatovít,

Sláva strojí na věčnosti kvas.

Co jest život? – krátký sen,

Tam pak věčné slávy den!

Nuže vytaste již věrní moji

Meče pomsty k poslednímu boji!“ – –

Ticho v komnatě, a leskot bledý

Zvěstuje již kolkol příchod rána –

Za královským vojem hradu brána

Zavřela se nyní naposledy.

Krov se boří, k nebesům se valí

Hustý kouř a za ním šlehá blesk;

V hradě praskot, rachocení, třesk,

Jakoby tam běsi hodovali.

Pod hradem pak na zeleném chlumu

Ejhle žaroviště zapálené!

Plamen žertvy spolu s kouřem rumu

Vítr k moři Baltickému žene,

Jenž, se k nebi věžíc, tmavou vlnou

Hřímá píseň dávnou, hrůzyplnou.

Kolem žaroviště žalné hlasy;

Muži, ženy horké slze roní,

A co po žni pozůstalé klasy

K síré zemi hlavy rmutně kloní.

Hle tam žena v bílém, řásném kroji

S varitem svým jako Prija stojí!

Zlatý skránec v kadeřích se svítí,

Skvostná sponka na prsou se třpytí;

Tetva jest to, žal jenž poslední

Ze strun chvějících–se vyluzuje.

Do hlaholu struny píseň zní

Temným třesoucím–se slovem,

Jakby umíraly duše síly –

Tak duch lásky neskončené kvílí

Nad naděje usmrcené rovem.

Teď však hlas pozdvihne bledá žena,

Věštkyně ta hrůzou roznícená:

„Moře povstaň, povstaň v bouře jeku,

Zahlahol co věčná pomsty struna

Píseň o Saských těch vrahů vzteku –

Zvěstuj světu nesmírné ty žaly,

Ježto vrazi do Slovanstva lůna

Jazyky a meči svými vťali!

Bouře duch když v rouše hustých prachů

Přes planiny děsným pláčem letí:

Nechť jim srdce lámou hlasy strachu,

Hlasy utrápených Slávských dětí!

A když Iutroboga jasná zoře

Nebe, zem i moře osvětí:

Nechť je leká zář ta jako moře

Krve Slovanských těch obětí!

Když pak vichry v lůně černých lesů

O půlnoci hlasy rozeřvou:

Nechť jim hlas ten zní, co smíchy běsů,

Jenž tam duše jejich otců štvou!

Neste, neste Moraně již dary,

Duším mrtvých hojné krmě dejte,

A pak na své blaženosti žáry

Proudy hojných slzí lejte;

Lejte slze nad svým vlastním plodem,

Jenžto v bídné podlosti umírá;

Potomek jsa v boji se svým rodem

Vlastní matce srdce své zavírá! –

Nuže položte již reka mého

Na to lože stlané plamenem,

Aby Svaroh věkověčný jeho

Obejmul svým žhoucím ramenem!“

K žarovišti muži přistoupili –

A hle, mrtvolu teď bezhlavou

Nachem skvostným přikrytou

Na požáry položili. –

Tetva v oheň děsně hleděla,

V oheň strašně k nebi praskající;

Naposledy struna zazněla,

Teď se ozve slovo stonající:

„Hlavu od těla ti odsekali,

Bysi nemohl tam žalovati

Pomsty bohům, kterak lidští kati

Běsův drápem srdce tvoje rvali.

A však já chci žalobu tu vésti,

O bezpráví, vraždě, podlé lesti

Vypravovat hlasem pravdy svaté;

Jestli pomsta bohův nezahoří,

Nuže tenkrát svaté i proklaté

Na věky se v jednu zpoustu zboří!“

Tetva takto děsně vyvolá,

S varytem svým do plamenů letí –

Živel Svaroha hle! nad obětí

Bujným praskotem již plápolá.

A již zmizel obraz hrůzy plný,

Žaroviště, lidstvo, hradu žáry –

Zmizelo vše, Baltické jen vlny

Zachovaly hlas a pohled starý.

Dávnou píseň hučí Slávské moře,

Píseň, v nížto podnes ukrývá se

Starých věků nevyslovné hoře. –

Postavy dvě na pomořském chlumu

Do mlhy se večerní tam pnou.

„Chceš-li slyšet původní tu dumu,“

Praví první, „jižto vlny řvou

Nad hrobem Slovanských pokolení,

Nakloň ucho, by se zjevilo

Sluchu tvému bystré pochopení.

A však hm – co nyní vlna zpívá,

V prsa tvá by tak se zarylo,

Žeby srdce stavilo svůj tluk;

Pročež nechme toho – raděj dále,

Milý Jene, spěšme – k jihu, k Sále,

Kam nás volá opět jiný zvuk!“

Teskně šumí tmavá doubrava;

Stínem dubů Sála vlny leje –

Západních červánků záplava

Mezi větve lesky krve seje.

Pod dubem, jejž mnohočetné věky

Odily v háv časův, šerý mech,

Stojí Jan, tající prsou dech,

Jakby slýchal pláč Rusalek řeky.

Po boku mu Duchamor se pnoucí

Mluví k němu temnými teď slovy:

„Stojíš nad Slovanských srdcí rovy,

Ježto před století třemi vroucí

Krve toky tady vycedily.

Patřilť jsem tak často, jak se lila

Krev těch bídných, až i já, jsa ďasem,

Nerad se již do těch kalů topím.

Mně se jednotvárnost zošklivila;

Pročež za vděk vezmi s pouhým hlasem.

Z kmene Srbův zpěvce posledního

Zaslechneš teď poslední též píseň,

Vane v ní jakási psotná tíseň

Leč má do se cosi původního!“

Jako ze snů dávných probuzený

Hlas teď doubravou se ozývá,

Jak když písně věnec přetržený

Po háji svá kvítka rozsívá.

Z lůna háje, z hor a dolů lkají

Hlasové, jež větérky teď blahé

Jako nalezené dítky drahé

Na perutích lehkých kolébají.

A již něžnou kouzedlnou mocí

Líbý hlahol do věnce se vplítá;

Slyš tu z tiché svatých stínů noci

Tato píseň přemilostně zkvítá:

Národ zpěvům srdce uzavírá,

V jehož ustech cizí hlahol zní;

Proto se již k hrobům odebírá

Slávský pěvec s písní poslední.

Slovům mým ach! vnuk již nerozumí,

Hovořící škůdcův hlaholem,

Jediného starce hrobní dumy

Kvílí nad nešťastným národem.

Mečem krvavým mých otcův zvuky

Lítý Sasík krutě zahladil –

Ano srdcí Slovanských i tluky

Proudem řeči své již zarazil.

Běda, vnuk zapírá původ z kmene,

Jenž mu život, ráz a slávu dal,

Aby svědomí své pobouřené

Lží a šálením ukolébal.

Nebo jakž by na kameně hrobním

V chrámu klečící se pomodlil,

Věda, rány plamenné že pod ním

Hoří, jež on otci zasadil! –

Vám, o háje, lesy, řeky věčné,

Svěřuje svou pamět země má,

Neb ji kámen lépe než nevděčné

Plémě lidské věkům dochová.

Vy pak hory! pravdu zachováte

Praslovanským původem svých jmen:

Jako štíty v boji zahřímáte,

Nad vámi až vyjde slávy den.

A když bouře lesy porozklátí

S nimi mluvíc hrozným hlaholem:

Rozbouřená dřeva budou řváti

Kletbu nad odpadlým národem.

Za každého Slovanského muže

Strom vyroste v této krajině,

Za Slovanskou děvu něžná růže

Dýchat bude v Slávské dolině.

Řeka Slávská oplakávat bude

Osud růže němé – krvavé,

A tak po luzích mé vlasti všude

Příroda rozpláče hlasy své.

Jako matka klečící na hrobě,

V němžto leží dítko jediné,

Chtíc zahřáti milované robě

Horkým ustem k chladné zemi lne:

Tak má píseň nad hrobem své vlasti

Zdroj horoucí lásky otvírá –

Osamělá v lásce, žalu, strasti,

K hrobu kloní se a umírá!

A tak dozpívavše hlasy žalné,

V tiché dáli opět umírají;

Jenom šumné vlny Sály kalné

Rmutné zvuky na břeh vysílají.

Jan pak s druhem svým se již ubírá

Tam, kde východ brány své otvírá.

Slunce zhaslo – s nebeského kresu

Na perutěch tmavých večer plove;

Na vrcholích Pomoravských lesů

Bloudí bledé luny paprskové.

Větev k větvi chvějící se kloní,

Šepce ku měsíci cosi tiše,

Přežalostně, neboť s nebes říše

Na větvičku luna slzu roní!

Lupének, jenž tichou slzu nese,

Vypravuje nebes hvězdám jistě,

Kterak tam, kde sosna z rumů pne se,

Na posvátném, praslovanském místě

Sláva Moravanů původ vzala,

Kterak trůn a hrady panovníků,

Chrámy, svědky svaté víry vzniku

Surovost Uralská rozkotala. – –

Jak když pokrov černý rozhrnuje

Umrlec a bledé zdvihá tváře,

Ze stínu tak lesa vystupuje

Vrch, jejž kropí bledá luny záře.

Na pahorek jasný porouchané

Černé zdi se kladou, jako runy

Tmavé, v stříbroskvělé roucho luny

Rukou dávno zhaslých věků tkané.

Tam dva muži stojí v světle bledém;

První hledí tiše do vysosti,

Druhý dolů zírá, jakby hledem

Proniknout chtěl matky země kosti.

A teď slova z ust se jeho lejí,

Zbuzující hrůzu v šírém kruhu;

Vichr skučí po háji a luhu,

Luna se i hvězdy mračnem krejí.

Hle tu stará zeď se rozbořila –

Otvorem vyráží záře plavá,

V níž se rakev černá objevila;

Ejhle, z rakve otevřené hlava

Bledá, velebná se zhůru vznese –

A již v rouchu Slovanského krále

S korunou a v ruce zlaté hrále

Rek velebný v plavém svitu pne se.

„Stíne, slova Jana teď se chvěla,

Zvěstuj, zdali hvězda slávy, slasti,

Kteráž nad Moravským trůnem bděla,

Opět vyjde nad Slovanskou vlastí?

Rci, kde Sláva Slavie se skrývá,

Kdy se zjeví hvězdy svaté zoře? –“

Jak když půlnoc šepce s vlnou moře

Z úst se Svatopluka hlas vylívá:

„Hvězdu Slávy běda! cizozemci

Krví Slávskou dávno zatopili;

Plémě Uralské a drzí Němci,

Co jsem stavěl, v rumy položili;

A však ukryly se jiskry světla

Věrně do Slovanské drahé krve,

By, když duch je spojí, tak jak prvé

Hvězda slávy z nich zas povykvětla.“

Duchamor se v roucho zahaluje,

Do tmy dubů dávnověkých kročí;

Když se větrem plášť mu rozhaluje,

Srší jiskry z jeho děsných očí.

Hlasy lesů, jako bolné žaly

Vplítají se v Janova teď slova,

Vzdychajíce tichnou – slyš! teď znova

Usta Svatopluka zvěstovaly:

„Běda, že jsem hleděl cizí rady,

Než jsem poznal hvězdy svaté síly!

Kdybych hledal ctnosti Slávské sklady,

Byl bych došel k žádoucímu cíli!“

A již postava se rozplynula,

Světlo zhaslo, zhasl měsíc plavý.

Tichá noc v svůj závoj tmavý

Zem i oblohu již zavinula.

Vše již ticho – jenom háj tam šumí,

Nemohouc po děsné bouři spáti;

Nad svým vlastním hrobem žalné dumy

Pěje Morava, nebohá máti:

„Spolehejte na vlastní své síly,

V národě jsou slavných činů sklady,

Nehledejte u cizinců rady,

Vlastní vůle vede k Slávy cíli!“

Lehká loď již do půlnoční říše,

Jižto Visla kalná vlaží tiše,

Plavce naše mořem mraků nese.

„Nad pověstnou zemí vznášíme se,

Duchamor dí, nocí dřímající;

Vešken prostor němý, hluchý, tmavý,

Vyšší moc však pouta snímající

Smyslům, v novém světle hody slaví;

Nebo věz, že bytnost mohútnější,

Jejíž původ hvězda dospělejší,

Hlasy slyší, světlo spatřuje

Tam, kde vám se tma jen zjevuje.

Mnoho na vaší se kouli děje,

Co vám v mlhu hrubost smyslu kreje!

Ejhle kámen s vrchu padající

Četné stopy v drnu měkém bode,

Krůpěj deště v skálu šlehající

Žulu tvrdou jazykem svým hlode;

Věc to přirozená, neb i zrak

Tupý spatří hmotů těchto znak;

A však stopy ducha, jenžto mocí

Vládne hýbající prostorem,

Nenalezneš v husté smyslův noci –!

Nyní snímám tobě s očí pásek –

Nuže pohleď na tu Lechův zem;

Nastav ucho, zaslechneš tam hlásek!“

Ejhle nad Vislou noc kolébá se;

Po vlnách i šírém na nebesku

Matky noci závoj rozkládá se,

Tkaný stříbrem nesčíslných blesků.

Což se zdvihá nad tichou tam řeku,

Jakby báně chrámu osamělá

Z tmavé půdy k hvězdám věčným čněla?

Mohyla to z dávných Polsky věků.

Rov to dávný Visly na pokraji –

Vlny řeky teskným šumem sobě

Zvěsty z minulých dob povídají

O rekovné Polky slavném hrobě.

Na mohyle, na tom vrchu tmavém

Míhá teď se bledých jisker světlo,

Jakby množství růží v svitu plavém

Na tom černém pahorečku květlo.

V záři růžové se objevila

Bledá panna, skráncem ověnčená,

Řízou zlatoskvoucí přioděná;

Slyš! teď k hvězdám líbé zvuky lila.

Hlasy její znějí od mohyly,

Tichou noc blahý hlahol plove,

Jakby lehcí máje větérkové

O vzdálené zvonky zavadili.

„Polsko, Polsko! matko bohatýrů,

Jež v tvém lůně sláva posvětila,

Což jsi pro národnost, svatou víru

Proudy krve, horkých slz vylila:

Meze tvoje věnec z kostí vroubí,

Jež tam národnost a víra kladly,

Věnec děsný a však neuvadlý,

Neb tě sláva s věčností tak snoubí!“

„Polsko, Polsko! otcův drahých země,

Dcero skvělá velebené Slávy;

Ach, proč šlapeš na Slovanské plémě,

Jehož pláč mě budí z tiché návy?

Na panenskou obět zpomeň sobě,

Kterouž Vanda Slávské krvi dala;

By ji láska cizí nezpoutala,

Zvolila si outočiště v hrobě!“

„Ach což platno slavné panování,

Velebnost a Jagellonův štěstí –

Soukmenovců volnost i vyznání

Víry drtíš k zemi hrdou pěstí;

Soukmenovcem bude odplaceno,

Čehož bujnost dopouští se nyní;

Běda, běda! potomci nevinní

Budou splácet, co teď proviněno!“

„Až pak někdy vinu nemilosti

Odplativši, matko má kající,

Poznáš svazek vyšší národností

Srdce Slávské k sobě poutající;

Až tě k bratrům láska, smilování

Připojí jak v slasti tak i strasti:

Tenkrát tobě, drahá Polská vlasti,

Vyjde tobě, drahá Polská vlasti,

Vyjde opět slunce panování!“

Zmizí postava – utichne hlas,

Nad mohylou bleskot plavý zhas’;

Loďka nad tmavou se zdvihla zem,

A již plove mraků prostorem,

Proudem větru do jihové dáli –

Tam, kde pnou se Tater věčné skály.

Tatranských tam sloupů na temena

Paláce se kladou tmavých mraků –

Vůkol obloha co šerá stěna,

Na niž tu a onde zavěšena

Paveza se štítem černých draků.

Na východě nebe sinavého

Oko spatří lesknoucí se pruhu,

Jakby ostří meče krvavého

Švihem bleskným rozetnulo struhu.

Slunce stoupíc v struhu krvavou,

Vysílá teď žhoucím otvorem

Plavé lesky na zastíněnou,

V mlhách pohrobenou Slávskou zem;

Na hory se kladou růže skvělé,

A již vrchy, tyto zkamenělé

Vlny nesmírného vlnobití,

V záři východní se svítí.

Pod horou tam v přehluboké dáli

Jako páska zelená se krouží

Oudolí, jež hvozd a spousta skály

S obou stran otáčí, těsní, ouží;

Zde se dělí, tu zas v jedno splývá,

Až pak v šírovládnou rovinu,

Jako potok v mořskou hladinu,

Struha hluboká se tamto vlívá.

Na planině což se pohybuje,

Což se k horám spěšně přibližuje

V kotoučích a mlhách hustých prachu?

V mlhách ozývá se děsný zvuk,

Bědování, pláč a hlasy strachu.

K oudolí přichvátal četný pluk,

Jsouť to starců, žen a dětí sbory,

Spěchající k borům pusté hory,

Aby ukryli se v slujích tmavých

Před krutostí nepřátel svých dravých.

Za nimi pak pluky bojovníků

V porouchaném hýbají se šiku,

Jejich štíty krví skropeny,

Roztesany jejich meče rázné,

Kopí, hrále polozlomeny,

Strhaná tetiva, túlce prázdné,

Četné rány, děsné mlčení:

Nešťastné to bitvy znamení!

Hle, tam na planině vyskytne se

Druhé mračno, na peruti bouře

Blíž a blíže sem se nese;

A již z hustých mraků kouře

Nesčíslné hejna jezdců divých,

Šlehajících bleskem mečů křivých,

Na sbory, jenž z kruté bitvy zbyli,

Bujným rykem tam se vyvalily.

Maďaři to vzhledu potvorného,

Holohlaví, krytí zvěře koží,

Deštěm střel a jekem vzteku svého

Hrůzu obličejů děsných množí.

Bojovníci Slávští teď co skály,

V jichžto čela tepou blesků střely,

Před údolím úzkým pevně stáli,

O krvavou půdu patu přeli.

Na nebi i země na vrcholích

Zhasly východního slunce lesky,

Úpění a ryky, kovů třesky

Odrážejí boky skalin holých,

Jenžto jako svědky této strasti

Z mlhy husté pnou se k světlu vlasti.

Hlas teď Slovanského vůdce zní:

„Bratří milí, síly poslední

Napínejme k outoku na vrahy,

Bychom děti, ženy, kmen svůj drahý

Před záhubou hroznou obhájili

Aneb pro ně krev svou vycedili!“

Rozníceni slovem vojevody

Uvrhnou se na Uralskou luzu

Slávští muži, meče, mlaty, body

Pnouce, sypou kolem smrt a hrůzu.

O Maďarské lebky strašně zvoně,

Slávský meč tam vrahy k zemi kácí;

Vojvoda nechť z četných ran krvácí,

Zatna pěst svou v bujnou hřívu koně,

Jenž se spíná, za sebou jej vleče,

Náčelníka vrahů s koně seče.

Maďaři hle, strašným outokem

Slávských bojovníků poraženi,

Prchají již nazpět rozplašeni,

Za nimi pak kopí, meče, hrále

V pěstích Slovanských se blýskají –

Letem vichru škůdci prchají,

A již klepot kopyt dál a dále

Vzdaluje se – rozdrobené skály

V hřbet jim hází Slávská pěst i prak –

Hejno vrahů teď co vosů mrak

Na obzoru vzdáleném se míhne –

Již je žádné oko nedostihne!

Leží tamto v trávě krvavé

Raněný rek, k vítězné jenž seči

Poslední napínal síly své.

Vůkol muži, ženy, dítky klečí,

Jedni slzíc, druzí bědujíce

Nad osudem vůdce velebného.

A tu vojín, pozdvihna své líce

Vzdychne z prsu raněného,

Klade dechy žití svého

Na slova, co obět poslední,

Hlas pak jeho takto zní:

„Mojmír padl – Nitra rozbořena –

Vlast svých synů krví pokropena,

Na bojištích dětí Slávských kosti

Rozmetané vrahův ukrutností.

Kosti bílé na té půdě strasti

Buďtež ctěny, písmo skládající,

Písmo hrozné, do nebeské vlasti

O pomstu nad vrahy volající!

A ty milé pozůstalé plémě,

V lůno věrných hor se ubírej,

Tam, za věčné štíty Slávské země

Víru v matku Slávu ukrývej!

Národe můj, v sirobě budoucí

Na obět svých předků pamatuj,

Jako vojín, rány své horoucí

Vlnou dějů slavných uchlazuj.“

Rek to zvolá – zdvihna k nebi zraky

Klesne na štít krví skropený,

Nad ním roztrhly se nebes mraky,

Slunce leje naň své plameny –

Kolem pak se žalu hlas rozlíhá,

Neb se otec s lidem osiřelým

Loučí, naposledy ruku zdvihá,

Ukazuje k horám osvíceným,

Mluvě: „Tam kolébka, trůn i hrob –

Tam se skryje símě blahých dob

Národního znovunarození –

Jenom víru – věrnost – sjednocení!“ – –

Slunce zašlo – nad lesy a skály

Se již noční stíny rozložily;

Slované pak v severní se dáli

Po horách a lesích roztrousili.

Na bojiště hrozné s modré říše

Hledí jenom bledá luna tiše,

Hledí tamto na mohylu černou,

Jižto vůdci svému rukou věrnou

K nebi vysílajíce své žaly,

Slávští vojínové nasypali.

Obraz zmizel z dávných časů Slávy,

Jenom luna posud lesky věrné

Leje na vrchol pradávné návy,

Na níž pnou se postavy dvě černé.

A již obě v mraku sinavém

Zdvihají se nad Tatranskou zem. –

Slyš tu hlahol: „Kam mě neseš teď?“

K Slávy východu! zní odpověd.

Balkán velikán své mocné rámě

Po Ilyrských vlastích roztahuje,

Balkán, jenž co otec děti milé,

K srdci svému země přivinuje;

Jako hradby věkům vzdorující

Pnou se do oblaků jeho boky,

Vysílajíce tam ku dolinám

Dary lásky, hučící potoky,

Potoky, jenž luhy ovlažují,

Na nichž statný, Slávský lid obývá,

Jenž tam chyše tiché v stínu háje,

Tu zas v sadech vonných růží skrývá.

Slavná země, kterouž oko orla

S cimbuří Balkána obdivuje,

Kde se v dáli na východ i západ

Zrcadlo dvou moří vyskytuje

K zrcadlům těm od pradávných věků

Ukazují ramena Balkána;

Lesy jeho šumí: Ejhle lemy

Říše Ilyrského velikána! –

Na nejvyšším Slávské hory čele

Kutenský náš s průvodcem svým stojí;

Oko jeho pohledem se kojí

Divokrásné krajiny rozlehlé,

Jenž od paty nebetýčné skály

Vybíhá až k mlhám modré dáli.

„Raduji se, Jene, z této krásy!“

Duchamor teď šeptem mluvit jme se.

„Věz to, že i mne do končin těchto

Blahé tušení jakési nese;

Nebo půlměsíc, jenž na východě

Nyní bledým odleskem se míhá,

Od pradávna příznivec mé říše

Nad krajinou Balkánskou se zdvihá.

Doufám, že mi hvězda milovaná

Mnoho blahých chvílek ještě zrodí,

Jelikožto osvěcuje zákon,

Jenž mi hojnou hrůzy kořist plodí. –

Pohleď, Jene, na šíré tam pole,

Nad nímž mrak co vraný havran letí;

Nedávno tam srpec půlměsíce

Požal valný počet Slávských dětí.

Leč bys lépe vše to poznal vdole,

Sestoupíme na Kosovo pole!“

Na Kosově ze zelené půdy

Tři kameny bílé vystupují,

Podle nichž tři bílé holubice

Seděly tam tiše na travičce.

Nejsou holubice co sníh padlý,

Pod hrdlem se červenají mrvy;

Nejsou kameny co labuť bílé,

Růžovou jsouť pokropeny krví.

O třech kamenech tam na Kosovu

Vnukům svým teď starý zpěvec zpívá,

Jenž co jinoch vlast svou mečem hájil,

Teď pak slovem srdce ji dobývá.

Kolem něho na zeleném drnu

Sbor se vnuků květoucích prostírá;

O třetí tam kámen podepřen jsa,

Starec nyní píseň svou zavírá:

„Všickni padli jsou zde na Kosovu,

Mezi nimi Lazar slavný kníže,

Bojující pro národ a slávu,

Bojující pro velebnost kříže.

A tu Murad, hrdý vládce Turkův,

U prostřed svých vezírů tam stoje

Hledí okem hrozně uzarděným

Na krvavou kořist svého boje,

Hledí na mrtvoly bohatýrů

Banovičů, devět Jugevičů,

U těla jenž cára Lazarova

Krváceli pro národ a víru.

Ejhle, tu se z kupy mrtvol zdvihne

Miloš Kobilič, a nechť mu tokem

Z ran se valí krev, již smělým krokem

K Muratovi kroznému se blíží,

Na zem klesna, před ním hlavu sníží,

Poníží, by vstal co mstitel vlasti;

Nebo z pasu dobyv ostrou dýku,

Muratovi, vlasti protivníku,

Na dráhná jenž léta Srbsko zkazil,

Dýku ostrou do srdce jest vrazil.

Obnaživ pak ostří svého meče,

Kolem bašata, vezíry seče,

Davem Turků na meči smrt nese;

Dvakrát raněn, dvakrát pozdvíhne se

Tam, kde kameny dva ukazují –

Na třetí až ránu busikána

Slavný Miloš skloní k zemi líce,

By je k světlu nepozdvihl více!

Tento kámen skropil krví drahou,

Kámen, jejžto vroucně teď objímám,

Políbením vděčné lásky líbám!“

Kolem ticho – dva teď pobratřenci

Pravice své silné sobě dali,

Levou rukou šavlemi pak svými

Z beder visícími zařechtali.

K pobratřencům pak dvě posestryně,

Jak dvě růže k sosnám pohlednuly,

Pohlednuvše, k zemi klopí oči,

V nichž se slze jasně zablesknuly;

Neb na zejtří, dřív než slunce vstane,

Opustivše růže milované

Jinochové do boje potáhnou,

Do boje se slavným Srbským cárem.

Teď dí starec, pozdvihna své líce:

„Tak to bylo, nyní se zpomíná –

Neporodí naše Srbská země

Takového bohatýra více!

Nechť i tělo Miloš – Kobiliče

Na šavlích jsou Turci roznosili,

Jeho jméno Srbové na věky

Do svých věrných prsou pohrobili;

Tam on každodenně z mrtvých vstává,

Probuzen jsa díků slávozpěvem –

Miloš – Kobiliči věčná sláva! –

O vy drahé zvěsty bohatýrské,

V jichžto lůno vlast své děje klade,

Poklad ten i vnukům dochovejte,

Kořist slávy křídly svými krejte!

A vy zpěvy Slovanské mé vlasti

Upomínky drahé, velebené,

Vy jste lístky růže, dechem větrů

Po luzích a hájích roznešené.

Slovan, znamenaje lístek milý,

S nímžto vítr aneb vlna hraje,

Usměje se aneb slzu roní

Na bývalou růži zpomínaje. –

Nasypejte po šíré již vlasti

Milé děvy, jinoši i muži

Hojnou kořist krvavých těch růží,

Aby kouzlem jejich zotavena

Pozdvihla se síla bohatýrů,

Jenžby jako Miloš nasadili

Krev a život pro národ a víru!“

Přestal mluvit pěvec dějů slavných;

Hle, teď k němu žena přistoupila

Synka svého, malé nemluvňátko,

V náruč starečkovi položila:

„Žehnej mu, ty pěvče dějů slavných!

Promluví teď matka vroucím slovem;

Synové dva padli v krutém boji,

Třetího též vzdávám vlasti svojí;

Žehnej mu, by ve budoucí době

Bojuje pro vlast a víru svatou,

Získal slávu, získal píseň sobě!“

Šedivec pak děcko v náruč vezme,

Nemluví a místo požehnání

Slza z očí starých jemu kane

Na růžové dítka pousmání. –

V stínu dubu Kutenský se kryl;

Teď, když starec děcko políbil,

Zachvěl se a hlasem pohnutým

K druhu svému takto promluvil:

„Národ tento, plný skvělých ctností

V strastích času nezahyne –

Otevře si bleskným mečem činů

Bránu velké budoucnosti;

Jemu palma příští slávy kyne!“

„Přec se vyznám, Duchamor teď praví,

Že mě jakés’ blahé tušení

V krajích těchto znamenitě baví.

Ha ha! totě právě pohled slavný;

Lid tak bohabojný, statný, švarný;

Šlechetné však jeho snažení

Nepřekazí blesk jen půlměsíce,

Nýbrž zář i toho znamení,

Měsíci jenž příčí se nejvíce.

Tenkrát ve mně peklo slavně plesá,

Nepřítel když v srdce vlastní tesá!“

Vraný havran, pták prorocký

Nad tmavým tam mrakem pluje,

Nad mrakem, jenž z rudých blesků

Do oblohy vystupuje.

Zakrákorá pták prorocký

Do mraku a rudé záře:

„Zakrej, zakrej, matko Moskvo,

Rouchem žalu svoje tváře!

Od Kamenky řeky letím,

Letím od krvavé vody,

Kdež jsem spatřil Ruská těla,

Klána Tatarskými body.

Srpy nepřátel tam hlavy

Dobrých mladců zhusta stlaly,

Mladců, jenžto srdcem věrným

Vojům hrozným vzdorovali.

Na zmar car ten bohatýrský

O přílbice vrahův zvonil,

Na sta škůdcův ocelem svým

Darmo do traviny sklonil;

Běda, slavný Vasilijevič,

Velebený car tvůj bílý,

U zajetí na Kasaně

Nad osudem vlasti kvílí;

Kvílí, aniž krev utírá,

Jižto rány vyplakaly,

Aniž bolest ruky cítí,

Z níž mu prsty odsekali –

Zakrej, zakrej, matko Moskvo,

Rouchem žalu svoje tváře!“

Pták prorocký zakrákoral

Do mraku a rudé záře.

Osamělá holubice

Nyní mrakem tmavým letí,

Křídélkama třepetajíc

Hledá stopy milých dětí,

Dětí milých, rozmetaných

Na vše strany vichru vztekem,

Svolávajíc rozeňátka

Přežalostným slabým jekem.

„Aj, což pak se v smutku roucho

Matka Moskva zahalila?

Snad že bouře prapor blesků

Nad Moskvou jest vyvěsila?“

Tak se cizí havran táže;

Tu zapláče holubice:

„Nejsou prapory to blesků,

A však žalost rmoutí líce

Moskvy, matky osiřelé.

Dýka to jest ohňů dravých,

Do černých jenž dýmů bode,

Plamen pak, ten bujný plamen,

Jazykem svým Moskvu hlode.

Plamen sypali do lůna

Moskvy vrazi ti prokletí,

Rozbodavše, rozsekavše

Na tisíce Ruských dětí.

Jestli proudy dětské krve

Zápal matky neudusí,

Tenkrát běda! Moskva slavná

Popelem již lehnout musí!“

Plakala tak holubice

A již dále mračnem letí,

Křídélkama třepetajíc

Hledá stopy milých dětí. –

Což to hlučí? – což se země boří?

Opět – opět zahřímá to temně,

Jakby svíjela se v hrozném hoři

V srdce udeřená Ruská země;

Kreml svatý koruny své kloní,

Zvony v rozhoupaných věžích zvoní,

Praskot ohňů, lidstva bědování

Vyprovází země kolotání.

S pahorku, jenž tamto vystupuje,

Mužové dva hledí do těch rumů;

Starší z nich teď k zemi ukazuje,

Zvolá: „Slyš teď matky země dumu,

Kterouž hluchým tvorům hlásat jme se

Hrozným, lidstvu nerozumným tlukem;

K sluchu našemu však vítr nese

Hovor její zřetelným již zvukem!“

Opět zazní děsné rachocení –

zvuk to vlnobití podzemského;

Na vlnách pak strašlivého znění

Plovou hlasy stesku žalostného:

Což jsi se tak hojně, krvi drahá,

Do útroby matky země lila,

Že jsi matku zemi z tichých spánků

Horkým proudem svým již probudila?

Krve proud a s ním též toky slzí,

Slzí žhoucích lidu nevinného

U matičky srdce hledaly jsou

Ulevení žalu nesmírného.

Nebo všecka země pokolení,

Pro něž srdce Ruské krvácelo,

Na nešťastný Slovanský ten národ

Krutou nevděčností zanevřelo.

Vzdorovaltě Mongolskému vzteku

Ruský národ téměř tři sta roků,

Jako hráze rvaná bez přestání

Vlnou rozbouřenou mořských toků.

Slávská prsa byly živé štíty,

Hájící Evropy skvělé stany,

Na něž, aby klidně západ dřímal,

Nesčíslné pršely jsou rány.

Běda, západ na hráz porouchanou,

Na štít rozbrázděný s smíchem drzím

Ukazuje, sám se velebící,

Rouhává se obranců svých slzím.

Neželte již národové slávy,

Jenž co štíty Evropu jste kryli,

Neb vás k novým, veleslavným bojům

Rány třech století otužily.

V netečnost když klesnou utrhači,

Po sobě vy pamět zanecháte;

Jim když o činech se bude sníti,

Tu vy slavné skutky vykonáte!

Z útroby své země Ruská

Bolestné tak lila hlasy;

Zavzdechnouc pak ještě jednou

Utichla na dlouhé časy.

Proč mi objevuješ, děsný brachu,

Hrozné obrazy jen neustále?

Nechci s tebou broditi se dále

V moři Slávské krve, slzí, strachu.

Veškerou Slovanských krajů dálí,

Z Českých hvozdů, z Baltu, Sály,

Z Velehradu, Tater, od Kosova,

Jedna odpověd zní na otázky

Moje, zvučící v ta rmutná slova:

Nenalezl soucitu a lásky

Kmen Slovanský u národů světa –

V šírém poli lípa osamělá,

Na niž bouř svých blesků střely metá,

Stojí Slavie! – tak zněla

Odpověd, již nejtajnější struna

Přírody mi zde též k sluchu nese,

Struna, kteráž z hor Balkanských lůna

Až k Arkoně Baltem rvané pne se! –

Hledal jsem v Slovanské národnosti

Símě slávoskvělé budoucnosti,

Chtěl jsem dospět k života poznání:

Ty pak líčíš smrt a umírání!

Smrt kdo nezná, nemůž věčně žíti!

Z hrobu tmavého též národ vstane

K světlu vítěznému, k živobytí.

Červíček, když blahé jaro vane,

Když mu slunce pokrov jeho světí,

Co motýlek z rakve k slunci letí.

Probuď světlo, tím též jarní hody

Zbudíš, hody nebem osvěcené;

Led a bujný proud, toť obě vody –

Slunce jen – a led se zhůru pne!

Než – co tlachám! odpusť, druhu milý,

Mám též někdy slabou dobu svou,

Kdež mě myšlénky z onoho kruhu,

V němž jsem horovával, ovanou.

Teď pak, chceš-li, na cestu se dáme,

Před sebou vždyť mnoho ještě máme!

Líčení tvé, jednotvárnost holá;

Ve všem, co tvé kouzlo objevuje,

Strast a žalost se jen opakuje;

Mne však srdce nazpět do Čech volá!

Srdce volá? o to nechci státi;

Musím již mu opět jinou hráti.

Nazpět do Čech? ha, ha, marné děcko!

Hnusí se ti opravdově všecko,

Což přetrvává jednu noc a den?

Jako každý spánek nový sen

S sebou nese, tak ty bez přestání

Žádáš nové smyslů zahrávání,

Hříčkou takovou chtě získat sobě

Slavnou jména pověst v příští době.

Ano, vraťme se již, lépe hráti

V dívky objetí s kadeří zlatou,

Nežli vůlí, ohněm mužným zňatou

O budoucích věků slávu dbáti!

Což mi pošlo z přepínání tvého?

Slibovals mi mnoho vyplniti,

Símě slávy pokolení mého

Chtěl jsi, brachu, kdesi objeviti;

A však kořist, s níž se vracím k vlasti,

Jest jen obraz bíd a dávných strastí.

Ty chceš léčit, lékařičku milý,

A však rány nechceš ohlédati;

Chtě, by polomrtví opět žili,

Bojíš se jim v tvář se podívati.

Dost jsem hleděl do té choré tváře;

Než – Že nezhledl jsi, moudrý pane,

Na jazyku chorých též i psané

Léky, protož mistra máš za lháře.

Zdaž pak celý život nemocného,

Počátek i tísní jeho znáš?

Zdali o vznik lidu Slovanského,

O původ té kletby jeho dbáš?

Osidla jsi léčil zvědavosti,

Zaveda mě do vzdálených krajů;

Nuže, viděl jsem již klamů dosti –

Vím, že na hru slepou s tebou hraju.

Lépe arci tamto v České zemi

S lidským životem si v bitvách hráti,

Lidi smrtit blesku pochodněmi,

Nežli světem po pravdě se hnáti.

Nuže, kdež pak tato pravda vězí?

Nikde – všudy – bludův na pomezí!

Kdo se dlouho s rozumem svým radí,

Kde má hledat pravdy ratolest,

Najde ledajakou muchomůrku;

Jiný, neopustiv svou komůrku,

Lehce o ní bezděky zavadí;

Ty pak zavadil jsi ve propasti

O mne, posla pravdy z tmavé vlasti,

Protož sebe též i pravdu známe;

Teď jen pro svou zvláštní zábavu

Národů Slovanských oslavu

Po všech světa končinách hledáme.

Škoda jen, že právě této chvíle,

Stoje u bažení svého cíle,

Tratíš chuti k dalším výpravám –

Také mně chuť přešla; vrtkavost

Odpadlých jest duchů dávná cnost –

Pročež spěchejme již, druhu milý,

Bychom novou zvěř si ulovili.

Vrtkavost – odpadlých duchův cnost –

Nuže pověz, v kterém koutě země

Vzalo původ Slávských otcův plémě?

V Indii, tam kde se pepře rodí,

Národ Budhinův měl dávná sídla,

Na Rusi pak zrobil sobě bydla.

Přepodivnou cestou osud vodí

Národy; neb část těch Budhinů,

Budínů neb Vodínů –

Podiv se pak té mé učenosti! –

K západu a severu jest zašla,

Kdežto novou vlast i jméno našla.

A však o suché té věci dosti!

Příteli, mně dobrá napadá:

Ode břehu Rýna, jak se zdá,

Hlahol trub a kotlů v sluch mi hučí;

Jest to obyčejné dvorné zvání

K panské kratochvíli, ku sedání.

V Indii se símě slávy pučí,

Kolébka tam tedy předků mých –

Do Vlaských též nahlídneme luhů,

Tam, kde pověst skutků nádherných

Medicejským klene slávy duhu.

Já pak, co jsem počal, dokonám:

Znát chci Slovanův pradávné vlasti;

Tam se odebeřme – nechť již znám

Odboje, i pohromy a strasti,

Praotce jenž z vlasti vypudily,

Přes hory je hnavše, řeky, plesa

Až pak v lůně severního lesa

Tito novou vlast si vydobyli!

Hm – tak přece chceš se odhodlati

Na vzdálené původní badání?

Jáť se nebudu dél zpěčovati;

Vyvedu tě na nejvyšší báni

Dějů praslovanské národnosti,

Bysi spatřil, co ti známo není,

Bysi nabyl nových přesvědčení

O národní pravdě velebnosti –

Že si lámeš zuby tvrdou kostí!

Stíny chrámu Devypryje

Líbají tam zátok svatý,

Kde se s velebenou vlnou

Snoubí bujný Blaghiraty.

K jihu pravoda posvátná

Do milostných luhů spěje,

Na něž Živa věků–věčná

Nejskvostnější dary leje,

Dary vůně, dary zvuků,

Dary barev jasných, bodrých.

Slunce, oko Parabráma,

Zírá do vln tmavomodrých,

Jako ženich zraky vroucí

Ztápí v dívky slzu žhoucí.

Na Pravody řeky kraji

Pnou se pahorky a hory,

Z nichžto jako sloupy chrámu

Čnějí palmy, sikamory;

Amra, strom milosti, vzdechy

Lásky vonným květem dýše;

Baniana pak své větve

K zemi kypré kloní tiše,

By se tamo zakotvily,

Nových dítek hojné větve,

Nové háje rozplodily.

Maddava co choti něžná

Strom milosti objímajíc,

Pne se zhůru, milce svého

Rtoma květův ulíbajíc. –

Ticho po zemi a vodě;

Jen strom amry listy svými

Jako prstmi, líbanými

Milostného máje dechem,

Kývá, chtěje šeptat háji

Pozvěst o posvátném ráji.

Z kalichu maddavy modré

Zlaté ptáče nyní letí,

Jasným hlasem provolává:

Vedro mine, chlad nastává!

A již na lupeně palmy

Zelený se papuch houpá,

Volavka již stříbroskvělá

V chladící se vlně koupá –

V hladině pak zrcadlí se

Svatý lotus v bílém květu,

K němuž se co živé kvítko

Zlatý motýl kloní v letu;

A tam jasném na nebesku

Odín peřím duhy lesku,

Rajský letavec v své kráse

Nad Gangesem kolebá se.

Hle, teď ověnčené děvy

K vlnám svatým přistoupily,

Na břeh klekly a své věnce

Žhoucí slzou pokropily;

Pokropivše, celovaly,

A pak loďky z vonných květů

Vlnám svatým věnovaly.

Na Gangesa poli modrém

Nové jaro kvésti zdá se,

Nebo celé řeky roucho

Skví se v pestrých květů kráse;

Po hladině vody jasné

Dívky líbý zpěv teď lily,

Jakby duchové povětří

Z rajských hlasů věnce vili:

Vlny svaté, vlny blahé,

S darem našim k dáli plujte,

Jinochy tam milé, drahé

Dechem květu pozdravujte.

S nocí sedmý den se snoubí,

Co nás milci opustili,

Co je vyzval hlahol trouby,

Aby pro vlast krev svou lili.

Opět luna vyluzuje

Vůni z květů bledou září,

Ach, i slze probuzuje

V děvy liliové tváři.

Vlny svaté, vlny blahé,

S darem lásky k dáli plujte,

Jinochy tam milé, drahé

Pláčem lásky pozdravujte.

Tam na skále, jenž své čelo

Zdvihá nad vrcholy háje,

Oheň svatý rozsvícený,

Parabrámu k nebi plaje.

Kolem žertvy v rouše bílém

Klečí sbory šedých kmetů,

Zvukem temným hlásajících

Prosby k buditeli světů:

Ohni sláva, vodám sláva,

Sláva věčná Parabrámu,

Jehož Umem život vstává

Z lůna Svarhy světa chrámu

Parabrámo, světla zdroji,

Pomiluj

Národ svůj,

Posilniž jej v tuhém boji.

Budho, světů buditeli,

Žitívrátce věkověčný,

Popřej, aby nepříteli

Odolal tvůj národ vděčný.

Žitívrátce, síly zdroji,

Pomiluj

Národ svůj,

Budhinův kmen posilň v boji!

Agnimat, kněz velebený,

Teď se zdvihna k jihu zírá,

Kde se Budhinská ta země

V rajské milosti otvírá.

„Ejhle, zvolá, na luhách tam

Ze všech chyší se to kouří!

Což tam z jasna blesk udeřil,

Neb tam hejno běsů bouří?

Běda, davy vzteklých běsů

Přihnavše se smrtným bleskem,

Na žen, kmetů, dívek sbory

Vrazily jsou děsným třeskem.

Kdež ach dlíte, mladíkové,

Kde jste Budhy bojovníci –

Spějte, spějte ku pomoci,

Dříve nežli protivníci

Uvrhnou to drahé plémě

Do bezedné, hrozné noci!“

Neslyší ach, bojovníci

Duší milených volání,

Do posledního jsou klesli

V hrozném s vrahy bojování.

Nezbylo mi jediného,

Jenžby nesl hroznou zprávu,

O nešťastném potýkání

O příjezdu děsných davů

Ku svatému Budhy stanu!

A tu bylo porubání,

Bolné stesky, ryky, lkání –

Ku severu z otcův země

Prchá v nevyslovném hoři

Budhinův nešťastné plémě.

Hvězda ranní zbudila červánky

Září svou, by zemi ozdobily,

Na skráně by obrů Hymelajských

Jasnou růži jitra položily.

A již nesčíslné horstva báně

Kvapný výblesk rudou září kropí,

Výspy ohromné již Hymelaji

V proudu lesků růžových se topí,

Nad vlnami moře kamenného

Pnou se štíty velebně se rdící,

V jichžto lůně sněhy míhají se

Labutě co tiše dřímající.

Mezi nimi ledová tam báně

Zhůru pne se jako socha bílá,

Zakrývajíc slunce, oko světa,

Jenž své záře kolem rozesílá.

Teď pak lem se zdvihající růže

Nad vrcholem hory zakmitne se,

Výš a výše plane, a již slavně

Nad horu se zlaté slunce vznese.

Všude jasno – jenom v klouzách vlhkých,

V brázdách četných štítů Hymelaji,

Šeré mlhy, duchové to z hrobu,

Chvějící–se zhůru plápolají.

Za vlnami ejhle vystupují

Do té říše světla nebeského

Zástupové zemdleného lidstva,

Ostatky to kmene Budhinského.

A již na rozsáhlé hornatině

Kmeti, ženy s nemluvňátky svými

Umdleni se kolem rozložili,

Hledíce tam zraky slzavými

Do vlasti, již navždy opustili

Ach, ta vlast tam v modré dalekosti

Mlhavým se rouchem přiodívá,

Jako vdova, matka osiřelá,

V závoj slzavý svou tvář ukrývá.

Všude ticho – jenom v černé klauze

Mladý Ganges jarou vlnou bouří,

Z něhož dýmu sloup co z obětnice

Parabrámy k výsosti se krouží.

A tu zvolá Agnimet velebný:

„Běda, stáří zrak můj zakalilo –

Marně namáhá se oko moje,

Naposled by domov pozdravilo!

Rcete, dítky, zdali odlesk luhů,

Ježto vlny svaté ovlažují,

V rozsáhlé se modrající dáli

Mladému se zraku objevují?“

A tu kolem bolně to zalkalo:

„Hustá mlha vlasti naše kryje,

Jakby nebe nad nimi plakalo!“

Klekají teď veškeré ty sbory

Kmetů, dívek, žen a pacholátek;

Ruce k vlasti drahé vztahujíce,

Kropí slzou utrápené líce.

„O ty milovaná matko vlasti,

Odhrň rouško se slzící tváře,

Bychom odlesk poslední tvé záře

Do prahnoucí duše vssali,

Na věky jej v srdci pochovali!“

Ejhle, nyní mlhy roucho šeré

Nad vzdáleným krajem roztrhne se,

Nad vlastí jak chrámu opona teď

Mlha tmavá zhůru vyhrne se.

Jakby obraz ztraceného ráje

Mraků otvorem tam k zemi zíral,

Tak se v pestrých barev něžném lesku

Kraj ten blahý poutníkům otvíral.

Pstrou se luhy sluncem pozlacené,

Po nich háje, smaragdy to skvělé,

Nad nimi co zavěšené perle

Rdí se báně bohům zasvěcené.

Jasný Ganges, zrcadlo červánků,

Líbaje zem usty růžovými

Dále plyne, navrátiv se opět

Objímá ji vroucně lokty svými.

„Tebe ztratit, tebe nezřít více!“

Zvolá kněz teď, zakrývaje líce.

„Parabrámo, což jsme provinili,

Poslední že naděje nám svadly,

Že nám zhasla blahost, vlast i sláva?

Národa že hajitelé padli,

Bojujíce pro velebnost práva –

Vždyť jsme všickni tvory Parabrámy,

Láskou spojení jsme pobratřenci,

Ne však sluhové té zpupné pýchy,

Ježto na šíj bratrův staví chrámy.

Byť i ďasové nás z vlasti hnali,

Volnost svatou jsme přec zachovali!

Věčný Budha, buditel všech tvorů,

Jenž se všehomírem objevuje

Těm, jenž věrně jeho zákon hájí,

Novou vlast a slávu obětuje.

Nežalujte, milované dítky!

Zapalte již obět buditeli,

By vám daroval vlast novou, milou,

Kdežby jemu hlasy slávy zněly.

Tam nechť blahé větry ovanou vás,

S nimiž lilie své dechy snoubí,

Tam kde jasná jezera se lesknou,

Kolem nichžto amra klene loubí;

Na vlnách nechť v líbých barev kráse

Též i lotus svatý kolébá se!

Beřte se již, dítky, v nové kraje,

Kdežto k slavným, věkověčným dějům

Mysl vašich potomků dozraje.

Buďte sjednocení – věrní – svoji –

V pokoji co tiché holubice,

Jak orlové Hymelajští v boji! –

Někdy snad přec Budhinské to plémě,

Když uplyne mnoho, mnoho věků,

S mečem vítězným se opět vrátí

Do ztracené praotců svých země.

Vlna času, ježto bouří hnána

Spěla ku severu vzdálenému,

Opět někdy pomstou rozeřvána

Přivalí se nazpět k loži svému!“

Plápolá již obět ku nebesům;

Hojná kadidla a vonné dary

Ambry klade třesoucí se rukou

Zbožný starec svaté na požáry.

Agnimet teď oko své horoucí

Zdvihne k nebes ozářené báni –

Lidstvo v citech bolestných tonoucí

Klečí po rozsáhlé hory stráni;

V ticho teskné kolem panující

Z hlubiny jen svatý Ganges pláče,

Jakby přežalostně orodoval

Za poutníky s vlastí se loučící.

Teď hle! Agnimet, kněz bohům milý,

Kročí na kraj dolu hlubokého,

Jehož dnem se Ganges bujně žene

K luhům květným kraje Budhinského.

Na lidem teď ruce žehnající

Vztáhne kněz, posvátným citem jatý:

„Národe můj, zvolá, tobě žehnám,

Budeš šťastným, dokud věčný zákon

Budhy věrně budeš velebiti,

Hájit volnost svou, sám sebe ctíti,

Dokud nepřipustíš, aby zloba

Soběcká tvé oudy zprznila,

V lůně tvém by pýcha zpupná

Otroctví a podlost zplodila –

Sláva květe na půdě i cizí!

Mne však volá hlasem vlasti drahé

Ganges svatý do náruče blahé –

Konec pouti starce, vlast kde mizí!“

Zaplápolá plamen obětnice

Výš a výše do oblohy ranní –

Děsným sikotem teď kvapně zhasne,

Jako zatknut děsnou bouře dlaní.

Hustý dým jen z požárů se valí,

Tmavým mrakem šírý okres kalí.

Když pak opět ranních větrů dechy

Sloupy hustých dýmů zahnaly,

Zástupy tu lidu veškerého

Kněze svého marně hledaly.

Hledaly jej, hořce bědujíce,

Agnimeta nebylo tu více;

A však vlny řeky zaplesaly,

Jakby drahý poklad pochovaly.

Zmizelť obraz dávno zašlé doby,

Děj ten mořem času zatopený,

A však nad tisíci věků hroby

Vládne příroda jen bez proměny.

Štíty věčných ledů Hymelaji

Pnou se do nebeské modré báně,

Jak před věky zlaté mráčky hrají

Kolem hory labuťové skráně;

Tím též hlasem mladý Ganges kvílí

Zhůru z lůna tmavé rozsedliny,

Jako v oné dávných věků chvíli,

Na kraji když tétéž prohlubiny,

Tam kde černá vypíná se skála,

Poslední Budhinův obět plála.

Jan a Duchamor se blíže skály

Objevují; Kutenského hledy

Do rozsáhlé čarokrásné dáli

Míří, jakby pradávné tam sledy

Ducha člověčenstva zpytujíce,

Pronikaly roucho dalekosti –

An tu hadi vnitřní odpornosti

Probíhají Duchamora líce.

Kolébka to tedy mého kmene,

To ta svatá požehnaná země,

Z nížto dávných pra–praotcův plémě

Zlobou soukmenovců rozdrobené

Do severních končin putovalo!

A však co se zjevilo mně tady,

To se též i na severu stalo:

Strast a hrůza dojaly mne všady;

Medle, k čemu spěl jsem k Hymelaje?

Abych spatřil obraz jednotvárný,

Obraz starých strastí, výjev marný!

Pekla vtip s mým rozumem si hraje.

Jak tvůj rozum v zmateninách bloudí!

Hleď tam k řece, jenž se dole proudí!

Jakby počítala vzdechy času

Od let nesčíslných do té chvíle,

Vydává též jediného hlasu;

A přec tvoří v neustálém jeku

Nové proudy jednotvárnou řeku.

Tak též celé lidské pokolení

Na vlnách i času kolébá se;

Do moře an krůpěj vylévá se,

Žije celek věčně bez proměny!

Proto tedy jsem z Evropských borů

Odebral se na Indickou horu,

Abych slýchal tvoje blekotání

O kapky se v moře vylévání?

Hojné látky jsem ti předložil,

Z nížby rozum, vytřelejší tvého,

Kořen dobrého i původ zlého

Poznav, mnoho, mnoho utvořil.

Mnoho utvořil by! Tak chceš krýti

Lživým slovem vlastní slabotu.

Přislíbiv mi cestu otevříti

K slávě, k zvelebení kmene mého,

Ukázals mi bídu, lichotu,

Zkázu pokolení Slovanského!

Nuže setru tedy bělmo tmavé

S oka tvého, slepče, nedouku!

Výjevy jsi spatřil pronikavé,

Zaslechl jsi množství děsných zvuků;

Slyšel, viděl jsi – však nepoznal

První živel zkázy Slávských vlastí,

Nepoznal jsi, kdo vám hrůzou, strastí

Cesty žití veškerého stlal. –

Nuže rci, kdo z této rajské země,

Jenž se v bodré kráse tam otvírá,

Vyhnal prvních praotcův tvých plémě?

Bylať to, jak sám jsi poznal, víra!

Slovanských kdo králů hrady kácel,

Ježto slavně nad Moravou stály?

Národnost a opět – opět víra!

Pro víru a národnost krvácel

Slovan na Baltu i břehu Sály;

Proudy krve Slávských bohatýrů

Tekou posud tamo na Balkáně

Pro národnost a pro otcův víru;

Víře pak a národnosti seče

Posud ostří Mongolského meče

Kolem Moskvy nesčíslné skráně.

Kdož pak tebe do boje hnal, brachu?

Kdož ti jasnou budoucnost zavírá,

Uvrhna tě v náruč věčných strachů?

Národnost a kalich, to jest víra!

Hledni kam chceš do dějů své vlasti:

Původ všechněch svárů, bíd a strastí,

Tak to psáno čtenou krvavou,

Národnost a víra byly jsou!

Pročež má-li dospět plémě tvé

K blaženosti, slávě, míru:

Nechť vyvrátí kořen bídy své,

Nechť vyvrátí národnost a víru!

Divné řeči mluvíš, praprablude!

Jazyk tvůj však shnilost hrobu zlatí;

Oč pak člověčenstvo dbáti bude,

Svět když národnost a víru ztratí?

Národ bez víry a národnosti

Jesti tělo bez krve a kosti.

Národnost, toť velké soběctví

Malých duší, v nichžto okrášlená

Slavověncem marná pýcha tkví.

A však hrozná, krvavá to cena,

Za níž člověk věnec vydobývá,

Jímžto marnost vášnivou zdobívá.

Kdož vypočte mladé krve proudy,

Kteréž národ Slávský vycedil,

Rány, ježto sobě zasadil,

Roztesané břidkým mečem oudy,

Rozmetané po bojištích kosti,

Vše jen pro tu modlu národnosti!

Nechť se člověk, slavné všestvoření,

Obraz tento skvělý všehomíra,

Jenžto oheň, zem i přirození

Nadpozemské v těle svému zavírá,

V jehož oku celý svět se topí,

Nechť se, pravím, též i celku chopí!

Proč se zdráhá silou velebnou

Obejmouti celou kouli svou,

Celé nepatrné země kruh,

Nad níž plane věčný jeho duch?

Závaží to podlé těla jeho

Táhne do prachu též vězně svého;

Kdo však šťastně vznikne do oblaku

Necítí již více půdy tlaku;

Světoobčanem kdo stane se,

Ten se k blaženosti povznese:

Ano, rozboř národnosti chrám,

Pak ti, Jene, vládu země dám!

Přepodivné mudrování tvoje!

Neb když národnost svou odloží

Člověk, tím sám sebe zpotvoří,

Zničí, v bídné nahotě tak stoje

Nad tou hrudou země, kteráž tělo

Jeho, jméno, rod, vše, co se skvělo

Pod sluncem tím jasným, pohltí,

Tmavým rumem zdusí, rozdrtí.

Potomek pak jeho, nemající

Bývalosti žádné, v budoucnost

Tmavou mrtvým okem zírající,

Nezná, co jest věrnost, statečnost;

V živobytí svého krátkém čase

Jako lesní zvěř jen břich svůj pase –

Pastva hojná jediná mu cnost!

Víra pak – Kde bloudíš zase!

Rozuměj mi lépe, Jene milý,

Mním, byste jen v jinou formu vlili

City víry též i národnosti.

Natrpěli jste se tuším dosti

Pro starou, jenž macechou se stala,

Kořen bláhy vaší podsekala.

Byť pak poznali jste v šťastné době

Ducha boha svaté přírody,

Ducha boha vůle, svobody,

Jehož každý z vás sám nosí v sobě:

V přírodě a v sobě boha znejte,

Tomu čest a chválu věčnu vzdejte,

V přírodě a v sobě vyzpytuje

Oheň božský, jenž tam v skrytě hoří –

Pak co bozi hmotem pohybujte,

Jenžto božstvu vašemu se koří.

Nebo duch jest všemohoucím všudy,

Onť jest jedním bohem tam i tudy!

To buď vaše víra, z nížto plyne

Sama sebou nová národnost

Mocnější; neb komu kyne

Kořící se světa veškerost,

Zákonem kdo přírody si hraje,

Bleskům, povětří a větrům velí,

Tohož vlastí svět jest celý:

Rozumem kdo čas a prostor kácí,

Ten již pro svou chýšku nekrvácí!

Čas a prostor kácí – smělá slova,

Jakáž nikdy v sluch můj nezazněla!

Hledej boha v přírodě a v sobě,

Pak se vyjasní to v mozku tobě;

Blesky strhneš slabým prutem k zemi,

Povyšíš se nad oblakův lemy,

Země proletíš pak větrů letem;

Zmizí prostoru a času míra,

Světoobčana ponese světem

Spěšněji než rozjitřená bouře

Síla opovrženého kouře;

Ničím, pouhým myšlením, ta víra

V božství přírody svět nový rodí,

A tak z ničeho duch všecko plodí!

Síla vtipem lidským netušená,

Dřímající v blesku, kovu, moku

Bude v nesmírnosti objevena

Otevřenému pak tvému oku.

Sprostým kovem, mokem skropeným

Zjeví se ti síly prameny,

Hýbající světem veškerým;

Nalezneš v něm blesků prameny,

Jichžto jazyk v jednom okamžení

Křemen tvrdý v prach a popel mění.

Ano blesk se stane sluhou tvým,

Jenžto klínem ohnivým

V okamžení zprávy ti napíše

Ze vzdálených končin, z cizí říše.

To a více ještě tobě dám,

Rozboříš-li staré modly chrám,

Veda národ, by se učil znáti

Přírody ten svatý zákon nový.

Připovídáš půvabnými slovy

Mnoho, přemnoho mi dáti;

Jaký zisk však, jakou náhradu

Podáš Slovanskému národu,

když jej svlečeš z roucha národnosti?

Skvělých výhod bude míti dosti

Nechciť Slávské jméno jemu bráti,

Nechť i šetří stará práva svá.

Snad, když o to déle bude dbáti,

Též i jazyk vlastní zachová.

A však stana přírody se pánem,

Bude světovládným velikánem,

Země jeho stane se pak říší

Bohatství a nádhernosti;

Ano pozdvihne se na nejvyšší

Cimbuří pozemské velebnosti –

A tak več jsem se ti uvázal,

Vyplnil jsem – zřejmě ukázal

Slávy zdroje (stranou) – a však někdy také

Připadnou mi kůstky všelijaké

Z toho! Na cimbuří velebnosti –

Tam chci spěchat s Českým národem!

Jako do nesmírné vzdálenosti

Sahá oko jedním pohledem

S této hory tmavou nad propastí:

Tak i já, než s vrchole své moci

Sesypu se v lůno věčné noci,

Vládnouti chci osudem své vlasti;

Slavný cíl to – velké počínání!

Jehož však, dle satanova zdání,

Pohodlí jest hlavní příčinou.

Ha, há! jaká práce pro našince,

Nežli vějička se s prospěchem

Nastrojí jen jedinké dušince,

V nížto rosa národnosti

Ovlažuje city šlechetnosti!

Jaká vroucnost, věrnost, setrvání,

Jaké dráhou cnosti klopotání!

Přírodě se kořte, milí braši,

V níž ta cnostná zpozdilost nestraší

Majíc srdce krvavé v svém znaku;

Kořte se jen veškerému hmotu,

By vám klesnout nedal v hmotní psotu:

Pak – vám na vrbě ukáži straku!

Přemýšlí – hm! blahý vítr vane –

Světoobčanem se Jeník stane!

Ejhle, duchu, ty jsi z minulosti

Zjevil Slávských obrazů mi dosti;

Nyní odvrátiv se od puchu a hrobu,

Zpytovat chci budoucí též dobu!

Vědět žádám, kterak zaseté

Símě slávy v příštích stoletích

Po nivách tam soukmenovců mých

V rozmanitých dobách zakvete –

Dosyta jsem poznal dávné věky!

Krůpěj toliko znáš oné řeky,

Jenž se bez přestání vichru letem

Žene veškerým stvořeným světem;

K pramenům tě povedu – tam v dáli

Objevím ti země prapočátky,

Bysi poznal, jak se rodí skály,

Jak se z vody, ohně, z hmotné látky

Utvořily první vrstvy země,

Na nichž tvorů přepodivné plémě,

Brodilo se rokytím ohromným;

Spatříš, kterak povrch zemské kory

Roztopené palem vnitřní výhně

Velikánské plodívával tvory

Na severu, tam kde nerozjihne

Nyní záře slunce dávné ledy;

Ukáži ti v hluboké propasti,

V lůně České tvojí vlasti

Pradávného země tepla sledy,

Háje palmové tam zkamenělé,

Slony v mramor pevný proměněné.

Spatříš, kterak světoplozí síla

Dvojím hnutím tvoří svoje díla;

První ruch ten mrtvé vrstvy pudí,

By se v pravidelné formy vlily,

A tak utvořivše hlaťů světy

Přísný zákon tvůrce objevily.

Druhé hnutí život rostlin budí,

Ku světlu dmouc vnitřní šťávou květy,

Až pak tvůrce ze tmavého lože

Tvor svůj zdvihna, oko veň již vlože,

Otevře mu říši světla;

Hle! tak řada vyšších tvorů vzkvětla.

Medle! ukáži ti, Jene, dále,

Kterak člověk ze všech živlů světa

Původ vzal a béře neustále,

Bráti bude po veškerá léta,

Obrazem jsa živým všehomíra,

V němžto tentýž zákon panuje,

Jenž se na nebeské báni

V letu planet všechněch zjevuje.

Hle! toť vážné, smělé zpytování!

Děláš mi již marné laskominy,

K budoucnosti obracím se nyní.

Naučím tě země staré listy

V původním prapísmě čísti.

Spatříš, kterak ohnivý ten hmot

Z útroby se zemské zhůru pnul,

Tam jen prudce v boky její bod’,

Zde se děsným hřmotem vyhrnul;

Tam jen vrstvy zdvihl do výsosti,

Rozlomiv té mladé půdy kosti;

Zde pak z jícnu žhavé proudy lil,

Z nichžto nové hory vystavil!

Potopím tvé zraky do hlubiny

Mořské, bysi zhlednul, kterak plémě

Drobných červů nové díly země

Staví z malicherné škořepiny

Zvědavosti přehojné až látky

Podáváš; však více nechci zpátky

Hleděti, již dávno zhaslá záře

Nevábí mne více; k dennici

Nových časů obracuji tváře.

Pročež mocí doby měnící

Odkryje mi ruka tvoje hned

Děje, které za čtyry sta let

Stanou se v mé vlasti vzdálené!

Kamž pak hrdá mysl tvá se pne?

Ejhle chovám v zavřené své pěsti

Meč, jenž ku tajnosti veškeré

Člověčenstvu dráhu klestí;

Klíče držím, které čarovnou

Mocí budoucnost ti otevrou;

Jazyky zde chovám, jenžto hned

Na otázky dají odpověd,

Na otázky nejvyšší smělosti

O původu živlů, světů, duchů,

O tmách hrobů, nebes velebnosti –

Když pak znalec jazykův se tkne,

Snadno z nepatrného jich ruchu

Odpověd se jasná vyskytne.

Opět nových divů plná řeč;

Nuže objev jazyk, klíč i meč!

Novinka to není, vždyť to znáš!

Jazyky, meč, klíče – zde je máš!

Ejhle, pouhé litery – kam cílí

Nové toto děcké šálení?

Kdoby skrytou v čtenách mocnost znal,

Vládl by co mistr duchů světem,

Ducha liter přemohutným letem

Budoucnost by též opanoval.

Tato znamení ti podávaje,

Zjevuji ti více nežli slušno:

Nebo duch, jenž s nimi často hraje,

Působí též na mne jaksi krušno,

Budě ve mně rmutné předzvídání,

Že i někdy mého panování

Šírý prostor valně obmezí

Duch, jejž kryjí liter pavezy!

Což to tlacháš? – seber zboží své,

A pak učiň zadost vůli mé.

Medle, čas budoucí dej mi znáti!

Mám ti známost časů příštích dáti?

Víš-li proč se peklu zadali

Vyvrženci z nebeského sboru? –

Poněvadž jsme v hrdém sporu

To též na nejvyšším žádali;

Vědomost nám začátku jest dána,

A však konec tajemstvím jest Pána!

Nebo věz, že onen duch,

Jenžto vznik i konec všehomíra

U vědomí jediném zavírá,

Jemuž vešken čas jest přítomností,

Jediný jest věčný – hrozný Bůh!

Ejhle meze to tvé všemocnosti!

Nevidíš o pídi, brachu, dále

Nežli onen slepejš v puklé skále.

Nevidím, neb kdybych viděl, jistě

S tebou na tomto bych nestál místě,

Nepouště se více v mrzké boje.

Jasně ozářena noc jest moje,

A však mlha kryje příští ráno –

Pročež, Jene, vše ti budiž dáno,

Co noc zašlá ve svém lůně skrývá,

Vše co moře plodí, vzduch i zem –

Netaž se jen na budoucí ráno!

Pomni, pomni, proč se satanem

Anjel stal – – či snad, můj milý druhu,

Již se plichtíš také k tomu kruhu,

Jehož oudem máš se v brzku státi?

Za živa chceš na satana bráti?!

Nechci – nebudu se tázat více,

Nechť ukrývá budoucnost své líce!

Nuže nazpět, nazpět do mé vlasti

Slávu budit, plašit pláč a strasti!

Stane se tak, stane! – v brzké době

Světoobčanství tam zasadivše

A tak zemi Českou oblaživše,

Věčnou pamět vydobudem sobě!

Zbožný cit mě z tiché chyše

Vábil do té hrůzy říše –

Zbožný cit jen? běda mně!

Netoliko city svaté:

Srdce kouzlem cizím zňaté

Pudilo mě vášnivě – –

Matko – matko – blahé zpomínání! –

Ach a nyní – pláč a srdce lkání!

Slunce naděje mé, kde jsi –

Kdy zableskneš v srdci mém?

Za modrými vrchy, lesy

Za dolem – ach za hrobem!

Jak ty zvuky juna spanilého

Přemilostně srdcem hýbají!

Zdá se, že tu hlasy anjelského

Kůru Hospodina vzývají.

V oku slzu? pryč s ní – srdce mé

V pomsty brnění jest oděné!

Což pak posud, panici můj milý,

Nemáš žádné stopy svého pána?

Nemám – nemám! Co jsou nastoupili

Jan a jeho druh pouť dalekou,

Nebyla mi zpráva o něm dána.

Rci pak starče, zdali vhod ti jsou

Svršky, které se ti v jizbě tvé

Připravily? Díky, vroucné díky,

Mládenečku milý! sladké líky

Leje hlas tvůj do útroby mé.

A však odpusť! budiž v tomto domě

Toliko mi přáno přebývání,

Nikoli však krmů požívání

Aneb pohodlí; chci zde jen skrovně

Bydleti, neb maje přátel dosti

V Praze, u nich po libosti

Výživu si hledám. A však zdá se

Neslušným to počínáním býti,

V domě svého přítele tu žíti

A přec jaksi pohrdati jím.

Jana přítelem nazýváš mým?

Přítelem mi arci jindy byl,

Než svou mysl zřejmě odhalil;

Mnil jsem, že nám víry ochranou,

Baštou Páně bude přepevnou;

Pozdvihl však paty proti nám,

Vraziv sekeru v náš zpustlý chrám.

Kdož co zlého může pověditi

O milého pána živobytí?

Život jeho budiž výstrahou ti,

Kterak ďábel lidskou mysli kroutí.

Ve víře byv pravé vychován,

Na krvavé roli ke cti Pánu

Pracovalť až mílo mladý Jan;

Ano duši k pomstě zavázal,

Prst svůj vloživ na krvavou ránu;

A přec pronevěrec výhost dal

Kalichu, a v nádheře teď žije,

Zlatohlavem hrdé tělo kryje.

Opustil jest smlouvu Hospodina,

Nešlechetnost přichytila se ho;

A však zahřmí poslední hodina,

Klesne, nepovstane z pádu svého. – – –

Pán nás opouští! – ach nezve svoje

Vyvolené do slavného boje!

Těm, jenž zachovali věrně víru,

Dalť on vypít slzí velkou míru.

A však od stezky se jeho

Neuchýlil duch náš; ano silně

Doufá, po krátkém že zkoušení

Zapletou se vrazi neomylně

V díla rukou svých, a spasení

Hojné přijde na věrné pak děti.

On, jenž planul v sloupu na vlnách,

Věrným svým jenž rozdělil jest moře,

Potřel hlavu dračí u vodách,

Sesype též v duše vrahův hoře,

Sepne srdce jejich strachu kovy,

Potře hlavu Leviathanovi –

Jedna z hlav těch – věz to, jesti Jan!

Pamatuj se, že jsi v oné době,

Když jsi ležel v bolestné chorobě,

Volal požehnání nebe

Na ruku, jenž, starče, tebe

Léčila – a nyní ducha mého

Děsíš zvukem slova přehrozného!

Nedotírej na duši mou, drahý

Mládenečku! Vím, ach vím,

Toliko že duch tvůj blahý

Strážným anjelem byl mým;

Když jsem sedě ve tmách smrti stínu,

Klonil hlavu již do země klínu,

Ty jsi jako Samaritan lil

Nový život v prsa nešťastného;

Pročež jsem se v hloubí srdce svého

K službě tvé, mé dítě, zaslíbil.

Ano, Víte, chci tě uchvátiti

Z draka sluje, jenž svou tlamu

Na nevinnou duši otvírá;

K světlu, k spasení chci obrátiti

Obličej tvůj ze tmy věčných klamů! –

Ejhle meč, jenž na nebi tam plane,

V pomsty záři krvavé jak svítí –

Ano, věz to, boj se prudký stane,

Druhý Michal budu zápasiti

S drakem, až pak moje kopí

Hluboko se v dračím boku ztopí;

Tenkrát, synu, ve vítězném plesu

Z lůna hříchů duši tvou vynesu! –

Odebeř se, starče, k svému loži,

Neb se večer blíží – Večer množí

Arci stíny též i v hlavě mé –

Vidím draka o desíti hlavách,

Každá hlava o desíti tlamách,

Křídel jeho zvuk jest zahřímání

Vozů, ježto mužstvem naplněné

Vůdcov hlas k prudkému potykání,

Až se osy vírem kouří, žene.

Teď zas z moře skleněného

Zvíře o dvacíti lebkách vstává,

Každá nich pak hlas vydává,

Jako kdyby čtyrmecitma hromů

Otřásalo základ všechněch domů:

„O půlnoci pomsta vstává,

Aby v prsa vbodla ránu

Tomu, jenž se pronevěřil Pánu!“

Hle, toť on tam bujném na komoni –

Ano jest to bílý jeho kyt,

Jenž se hrdě na biretu kloní –

Ticho srdce, nevyzraď svůj cit!

Vstříc ti letím, předrahý můj pane!

Nuže, o půlnoci pomsta vstane,

By již v prsa bodla ránu

Tomu, jenž se pronevěřil Pánu! –

Jak se vedlo tobě, Víte milý,

Od té doby, co jsem opustil

Dům svůj? Časy nemilé to byly;

Leč tvůj příchod všecko napravil.

Jen když z toho, co tě k putování

Do vzdálených končin vábilo,

Srdce blaženost a požehnání –

Když jen útěchu si dobylo!

Požehnání ach! a srdce moje

Od sebe se dávno rozloučily,

A však oběti snad mého boje

Blahou budoucnost jsou vydobyly

Vlasti. Ze srdce jen žehnaného

Planou paprskové blaženosti;

Takto – pane milý, za to mám,

Pacholík jsa sprostý. Znám, ach znám,

Co se v slovech tvých, můj Víte, skrývá;

Však i hrob se kvítím přiodívá –

Trhej kvítí, vij si věnce z něho,

Nehleď u vnitř hrobu strašlivého.

Děsná slova! Chvěješ se, mé robě?

Nestrachuj se, vždyť vám věnce dávám,

Růže na oltář své vlasti skládám,

Byť i květly na mé bláhy hrobě!

Jáť jsem poznal novou světla moc,

Dřímající v lůně přírody;

Zbudím ji, a trapnou zahnav noc

Oblažím své milé národy.

Což ti neposkytnou světla dosti

Hvězdy lásky, víry, národnosti?

Štěstí hvězdy tyto nesvětí,

Neb se nazmar od pradávných dnů

Kácelo jim množství obětí;

Na jinou teď hvězdu zřetel pnu –

K přírodě se obrací můj duch,

K mocné bohyni, jenž šírým světem

Vládnouc, blaženosti dávný dluh

Splácet bude země této dětem!

Vše, co ve přírodě odpočívá,

Láska Páně lidu svému

K požívání zvolenému

Jako matka dobrá skrývá.

Skrývá – ach a bude skrývati,

Dokud marné krve prolévání

Pro národnost a tu starou víru

Bude na té zemi trvati.

A však, pane, vedle mého zdání

Spojeny jsou v přemilostném míru

Víra, příroda a národnost;

Běda tomu, kdo je rozlučuje,

Neboť zákon Páně poskvrňuje,

Chtěje zmařit lidstva velebnost.

Příroda nechť svoje plody blahé

Klade na oltáře vlasti drahé;

Národnost i vlast a přírodu

Spojuje u víry průvodu

Láska věčná. – Ano, drahý pane,

Láska anjelem se strážným stane

Tvým, když všecko opustí tě;

Láska s tebou bude veždy, všude,

Onať v náruč vezme tebe

Jako matka choré dítě,

Okem vroucným hledíc v jasné nebe,

V slzách za tebe se modlit bude!

Jako růže rdí se tvoje tváře,

Z očí tvých pak jasná plane záře,

Prsa mocně se ti zhůru dmou;

Víte – dítě s duší anjelskou – –

Nebo – ach čím déle hledím na tě,

Tím se jasněj smyslům zjevuje

Anjel – děva – jejíž obraz svatě

V tajné srdce skrýši panuje.

Takto stála na matčině hrobě,

K nebi hledíc slzou lásky žhoucí –

Jejížto hlas v blahoteskné době

Srdce moje sílil jak kanoucí

Mana nezkončené milosti.

Takto u prostřed mých žalostí

Ve tmách strastí dívka jevila se,

Těšila mě, se mnou truchlila,

Objala mě lásky ramenem,

Vkolébajíc pamět do snu zase.

Zmizelať mi budoucnost i zem,

Když jsem slzu v lůno její lil –

Ano – duch to lásky se mnou byl!

Byl, ach byl – a s tebou věčně bude!

Ty jsi Ludmila – ach neklamalo

Tušení to ducha mého!

Dívko – dívko! srdce mé tě znalo

Od prvního zjevení se tvého,

Byť i oko klamati je chtělo.

Ona jest to, ona, jenžto spěla

Ku pomoci duši! – tak to znělo

Z hloubí srdce hlasem archanjela.

Ano, Jene! tobě ku pomoci

Spěla jsem, chtíc tebe z lůna noci

Vyvésti zas ve svatou zář denní!

Sstoupila jsem k tobě, požehnání

Matky dané na smrtelném loži

Nesouc, skládajíc též prosbu vroucí,

Bysi obrátil se na pokání,

Bysi následoval cesty boží!

Běda, běda tomu, jenž se sám

Uvrhnul na onu cestu tmavou!

Zavřelť se již smilování chrám,

Žádná moc ho na stezku již pravou

Nevyvede! Doufej pevně, stále!

Vyvede tě lásky ruka silná;

Lásky hvězda neomylná,

K spáse vedla pastýře i krále.

Srdce mé též odlesk této záře

Chová – – blesk ten, Jene, vyjasní ti

Stěny tvého hrozného žaláře,

Ano, ano, láska věrně svítí,

Byť i srdce, světla nádobu,

Plamen její v popel obrátil,

Věrně svítí až i do hrobu!

Kdyby dávné skutky uchvátil

Plamen svatý – – naděje to lhavá!

Neznáš, dívko, okovů mých tíží,

Jenž mě ku osudu hrůzy víží;

Odtrhni, ach odvrať ode mne se,

Nebo v propast duch můj lásku nese!

Neopustím tě! – kde vroucně plane

Hvězdy božské záře, propast tmavá

Chrámem jasným hvězdy té se stane!

Neopustíš, kdyby ani nebe

Ani zem mě nehostila více?

Neopustím! lásky anjel tebe

Štítem svaté naděje

Před smrtící hrůzou ukreje!

Na tvou ruku slzící své líce

Kloním, lásky svatý anjele!

Nelekáš se otroka již pekla,

Jehož krev na tento prsten tekla,

Matky dědictví to jediné,

Jedem hříchů sprzněné?

Nezavrhneš srdce hrůzou jaté,

Nakloníš panenské oudy svoje

K prsoum bez útěchy svaté?

Tvou jsem na věky – a láska moje

S hrůzy světem pouští se již v boje;

Hvězdu lásky peklo neudusí!

Zhasnout musí!

Hrůza páchne z těchto stěn;

Přec mě pudí děsný sen

Strašnou mocí sem – zde v této síni

Stála jsem – tam v koutě lampy svit –

A tu klobouk, na něm bílý kyt,

Meč a plášť zde – měsíc jako nyní

Vylévaje bledé hrobní záře

Svítil na ztrápené Jana tváře,

Nad jehožto srdcem stonajícím

Krvavá se ruka chvěla,

Dýka bleskná v pěsti tkvěla,

Dýka s bodem do prsou mířícím.

A tam u dveří, jenž do ložnice

Jeho vedou, matka bledá stála,

Lomíc ruce, kropíc slzou líce

Ku pomoci volati se zdála

Mne – a sen ten děsný opětoval

Dvakráte se duchu mému,

Dvakrát Jitčin hlas mě volal

Ku pomoci synu nešťastnému!

Všude ticho – město v šíré dáli

Rozloženo leží klidně, tiše,

Jakby lesky z bledé luny říše

V sebe vešken živel zvuku ssály.

A však což to znamenám? – tam v stínu

Sloupů postavy dvě zakmitly se.

Ejhle! nyní v temnosti té klínu

Jiskry dvě a leskot meče rdí se.

Slyš pak, slyš – toť brána otvírá se –

Teď se temným hlukem zavřela –

Kroky chřestí – již již zdá se,

Jakby noha sem se vláčela.

Děsící můj sen – ach, ouzkost svírá

Srdce dlaní ledovou – –

Již se blíží – vždyť pak závorou

Vrata chodby upevněny jsou.

Což to? – běda! zámky, závory

Klesají a dvéře v stěžeji

Hýbají se bez vší odpory –

Blíží se hluk šlápějí.

Zbudit Jana – – kdyby v potykání

S vrahy klesnul – nikoli! ach jemu,

Kletbou hroznou sevřenému,

Lhůty třeba ku pokání –

Žíti musí! – já pak – nuže Pane,

Nechť se vůle tvoje se mnou stane! –

Což se jiskří tamto v koutě tmavém?

Jsouť to oči v hrozném obličeji,

Jenžto blesky kolem lejí –

Ejhle zdá se, jakby tamto v plavém

Světle dýka tkvěla v rudé pěsti –

Slyš – jak Jitka z hloubí svých bolestí

Volá! – Slyším! vůle tvá se stane;

Dal si lásku – dejž mi sílu Pane!

Nuže – oděv jeho nechť mě kreje;

V ruce silný Janův meč

Podstoupím i děsnou seč;

Pro miláčka nechť se krev má leje!

Anjel pomsty hlas vydává;

O půlnoci pomsta vstává,

Aby bodla v prsa ránu

Tomu, jenž se pronevěřil Pánu!

Hle, tam stojí, jejž má dýka hledá,

V ruce jeho nahý meče –

nuže staň se – nebes lampa bledá

Osvěcuje pomsty se

Hospodin hle zlomil rámě jeho,

Vešel meč do srdce nevěrného!

Což mě šálí lunin lživý svit?

Hle, toť milovaný jinoch Vít,

Z jehož rány proud se krve leje –

On to není, jejžto pomsta hledá.

Ha, ha! milce svého ďábel kreje –

Bídný vrah jsem – – a však Vítu mému

Slíbiv, že jej k vítěznému plesu

Z lůna hříchů mocně povynesu –

Ejhle, již jsem duši uchvátil

Z draka sluje, jenž svou tlamu

Do kořan jest na ni otvíral;

K spasení jsem mocně obrátil

Tváře jeho ze tmy věčných klamů!

Což to za hluk? – hle, zde krev a meč –

Ludmilo! – o Pane na výsosti!

Nádobu uchrániv nevinností

Počínám teď pomsty krutou seč.

Bídný vrahu, ty jsi v šílenosti

Zrušil obraz nadpozemské cnosti –

Zde – zde odplata jest tvoje!

Kalich plný! – skončeny jsou boje –

Běda, běda – jedinou jen ránu –

Tu – již zanechávám – pomsty pánu!

Ludmilo, o lásky hvězdo blahá!

Což jsi na vždy zhasnouc opustila

Jana svého? – procitni, by drahá

Ústa naději a víru lila

V srdce děsnou bouří rozervané!

Láska anjelem se strážným stane

Tvým, když všecko opustí tě –

Tak jsi růže bledá, nebes dítě,

Těšila mě! Neopustím tebe,

Jene můj! Ach, ona žije – žije!

V srdce naději mi novou lije

Otevřené oči drahých nebe!

Ještě nezhasla ta bledá záře,

Šálící mě, zchytralého lháře?

Mrtvé ticho v bytu Kutenského,

Jakby vymřelo tam živobytí;

Lampa jenom z okna jediného

V noci krvavá co slza svítí.

Někdy jen se ticho zrušuje,

Starec do silně když vstupuje,

Neb ji opouští a sobě stírá

Slzu z oka, vzdechna bolně,

Dvéře komnaty pak volně

Za sebou zavírá.

Mnich to šedý, zběhlý v léčení,

Jenž se časem do ložnice béře,

Z nížto jenom zachvění

Temných slov a vzdechů ven se déře.

Nyní dvéře pootvírá mnich,

Zastaví se, poslouchaje tiše,

Neboť hlasem jemným, slabým dyše

Ludmila teď slova, jakby v nich

Anjela dech vanul: „Jene můj,

Tak to zní, sám sebe obětuj

Proudu lásky svaté neskončené!“

„Bojoval jsi, nebohý můj Jene –

A však kroky tvoje po bojišti

Krvavém a slávy na bludišti

Provázel duch věčných omylů;

Při skutcích pak svatých srdce jen,

Jež neprzní hříchů děsný sen,

Blahého můž míti podílu.“

„Víru, lásku k vlasti, statečnost,

Spojte v národnost, v tu svatou cnost,

Velebíce tvůrce všehomíra,

Jenž tím slávu národům otvírá.“

„Nestrachuj se přírody! Jen vrazi

Obraz dcery této nebes kazí.

Ejhle! příroda co svatá kníně

Zve tvůj národ v chrámu svého síně;

Národ tvůj, jenž oltář obstupuje,

Kníně zdrojem svatým pokropuje,

Aby květy vzdělanosti skvělé

Oblažily lidstvo osiřelé.“

„Český národ silou ducha svého,

Až se svlekne z roucha krvavého,

Sebe poznav prapor rozvije,

K sobě strhne plamen s nebes báně,

Aby vedlé dopuštění Páně

Osvěcoval luhy Slávie! –

Držte lampu, bratří! nechť se třese

Ruka – nechť i v tuhém boji

Střely tmavé kolem vás se rojí:

Láska sílu, štěstí, slávu nese!“

„Doufej v lásku, která srdce víže,

V lásku, odlesk milosti té svaté,

V bolesti a hoři započaté,

Doufej v lásku pod znamením kříže!“

A tu děsné, bolestné stonání

V tiché komnatě se ozvalo,

Jakby peklo krůpěje doufání

Nešťastníku z prsou vyrvalo.

Opět libý hlas a tichá slova;

Mnich svou hlavu kloní níž a níž,

Jakby sehnula ji bolů tíž;

Ruce sepna, tiché slze roní,

Poslouchaje v zbožném vytržení,

Jak se v posledním již dechu chvění

K hříšníkovi anjel lásky kloní. – –

Sedmého však dne, když s nebes říše

Proudy světla ranního se lily,

Ejhle! dvéře ložnice se tiše

V stěžejích svých rozstoupily;

V komnatě pak obraz zraky zhlednou,

Při němž srdce trne, tváře blednou.

Panna v bílém rouše na svém loži

Jako anjel bledý odpočívá –

Ludmila to, jižto posel boží

Po hrdinském, tuhém boji

Tichým smrti perutím přikrývá.

U mrtvoly hlavy Jan pak stojí,

Zaťatou pěst tiskne k srdci svému,

Pak ji zdvihne k oku vyhaslému –

Nemůž slzet, nemůž vzdychat více;

Nyní kloní k Ludmile své líce,

Jakby zpytovat chtěl dechu vání,

Aneb slýchat, zdali slovo blahé

Vyplyne z úst dívky drahé

V tichounkém rtu pohýbání;

Níž a níže k ní se chýlí,

Jakby duše nové síly

Naděje a víry záři

V sebe ssála z mrtvých tváří;

A teď na sepiaté ruce,

V nichžto křížek s lilií se skví,

Tiskne ústa horce, prudce –

A tu slza v oku se mu rdí.

Tam, kde Česká země se zavírá,

Šumava svou řízu, z černých borů

Tkanou, velebně prostírá

Přes rozsáhlou dolinu a horu.

Na nejvyšší vrchů Českých báni

Čnějí žuloví tam velikáni,

Jako pěstě obrovské se pnoucí

Na vrahy se přes meze hrnoucí. –

Poutník stojí na výstupku skály

V sukni šeré, deštěm rozedrané,

Bolestně teď jeho oko plane

Po milostně ozářené dáli.

Skvíť se Česká země, jakby plný

Krásy proud se valil prostorem;

Proud ten rudozlatý rdí se všady,

Líbá tamo vrchů modrých vlny,

Zlatí jasně tmavých borů lem,

Protkává zde růžovými lesky

Luhy zelené a květné sady,

Zavítaje tamto k stínům lesa

Klade míle odlesk svůj nebeský

Na potoky, jezera a plesa.

„Tobě, růže skvostná, moje vlasti,

Mluví poutník, chtěl jsem vydobyti

Slávu – já, já, jehož živobytí

Bludem ohavným a děsnou strastí

Bylo sprzněno a rozerváno!

Odpusť, odpusť, drahá otcův země

Bídníku! – ach, nyní svítí se mně

Hvězdou lásky probuzené ráno!

Země krásná, dcero lásky Páně,

Tebe duch jen věčnou láskou jatý,

Vyvolený, požehnaný, svatý,

Vznese na oslavy báně.

Běda – běda – moje počínání

Bylo drzé nebi se rouhání!

Pročež noha hříchům propadlého

Nedotkne se půdy této více;

Rtem se dotýkám jen svěceného

Lemu vlasti – za sebou pak duhu

Naděje již nechav, hříšné líce

Obracuji k západnímu luhu!“

Jan se k zemi vrhne, skály nahé

Chvějícím se ústem vroucně tkne se,

Vstává – jednou ještě na ty drahé

Luhy hledí – a již noha nese

Nešťastného do ciziny chladné,

Kam se láska k Slávii nevtrousí,

Kde se meče nepřátelské brousí,

Ratolest kde Slávské slávy vadne.

Po západním hory boku kráčí

Dolů – teď hle, když se k boru hnul,

V cestě se mu strašný soudruh pnul

V rudém rouchu, jemuž v oku

Dvé krvavých jisker se otáčí.

„Zastav, mluví, milý Jene, kroků

Umdlených, přej pak již oddechnutí

Tělu svému; vím, co tebe rmútí;

A však stará zkušenost již učí,

Že když ducha strast a žalost mučí,

Třeba činnosti a práce pilné,

By si srdce klidu vydobylo,

Důkaz dadouc povahy své silné

V slzách sílu nuzně neztopilo.

Proč se ve sluch slova tvoje trou?

Věz, že více v srdce nevniknou!

Nevnikne to túžebné volání

Veškerého lidu Slovanského

O budoucí bláhy pěstování

Do srdce již tvého rozmarného?

K skutkům, Jene, přistup s chutí,

Na luhách tam Českých otevru ti

Zkaměnlých lesů tajné sklady,

Ježto roztopivše četné řady

Hlučných dílen, obchod skvělý,

Tím pak zlata hojnost Čechům dají;

Otevru ti dále obor celý

Strojů nevídaných, v nichž se tají

Člověčenstva mohútnost a síla,

Duch, pronikna páru, větry, vody,

Vykoná ohromná, věčná díla,

Kterýmž veškeré se pronárody

Budou kořiti! Nechť již, můj Jene,

Osud přísný nocí tmavou

Budoucí tvůj život žene –

Druhý život ještě budeš žíti

Na zemi, neb světem bude jméno

Jana Kutenského velebeno;

Sláva tvá se věčně bude skvíti!

Já a sláva – ty a dobrodiní!

Kde tvůj stín se kmitne, tam již klesá

Hvězda blahosti a peklo plesá;

Odstup – odstup! znám tvůj oučel nyní!

Ano, duchu bídy, jeví se mi

Ďábelský ten záměr v slovu tvém:

Člověčenstvo k hmotu, k pouhé zemi

Připoutat chceš leskným okovem,

Aby lidstvo, jako vosů roje

Aneb tlupa bobrů, vtipem svým,

Výhost dadouc vzorům velebným,

Robilo jen skvělé jizby svoje,

By jen o hmot bídný pečovalo,

Tím se též i zvěři podobalo!

Pročež odstup, neb tvůj oučel znám,

Rozum svůj ti více nepoddám!

Čiješ něco? – – Nuže, brachu, věz,

Že se nekořil ti satanáš,

Bysi do pasti mu pouze vlez’;

Nestrojívám takovouto hříčku

K vůli lecjakému doktoříčku,

Jak ty s mnohými se domníváš;

Chystalť jsem si vznešenější ples:

Láska zbrklá k tvému pokolení

Měla právě býti základem

Zkázy jeho – tys byl nástrojem

K záměru jen mého provedení!

Kdybys, poznav rány lidu tvému

Vírou zaťaté a národnosti,

Sehnul šíji kmenu Slovanskému,

By se klaněl hmotů velebnosti:

Tu by se mnou ďábelský sbor výskal,

Neboť slavné vítězství bych získal;

Tenkrát peklo velký hod vyzvání,

Když se člověčenstvo k hmotu sklání!!

Ty jsi ples ten zkazil, mrzký blude –

Však co není dnes, snad zítra bude!

Promrzelče, kam chceš nyní nésti

Plačtivý svůj pohled? Cestu klestí

Pokora a žalost; – kam pohříchu

Přivedou mě přebídného,

Nevím! Ha, ha! opravdu, toť k smíchu!

Ejhle vlka deštěm spláknutého,

Jenžto na pokání teď se dal,

Putuje tu blázen k lazebníku

S prosbou, by mu zuby vylámal!

Odstup ode mne již, odporníku!

Tedy z cesty chceš se vybočiti,

Jaksi pokradmo se vytočiti

Z pouta mého? Ejhle, pohleď jen,

Zpozdilý můj milče, na prsten

Svůj, však dříve vytři sobě zrak,

Bysi spatřil krvavý můj znak!

Běda, znám jej a předobře vím,

Že jsem zkazil duši, že jsem tvým –

A však jinam obracím své líce:

Sleduj mě neb nesleduj,

Vzdal se aneb při mně stůj –

S tebou nejednám již více!

Mne teď bolest, žalné lkání

Vede cestou pokory

Přes doly a přes hory

Do ciziny ku pokání!

Ty jsi, brachu, můj. Hle, pod tebou

Otvírá se propast, jejíž dna

Zrak se nedotýká. – V nesmírnou

Hloubi – slyš! jak skála metaná

Teď se dva – tři – čtyrykrát odráží

Od žulových stěn – a jeden tluk

Ještě – poslední teď temný zvuk –

Dopadl dna kámen! Nuže táži

Se tě, Jene, zdali tamto kosti

Rozdrobené složit chceš v té době,

Aneb žíti se mnou v rozkošnosti

Ještě osm let –

Raděj v hrobě,

Nežli v lůně hříchůplných plesů!

Pročež, jestli tobě moc jest dána

Nad životem mým: dle vůle Pána

Nejvyššího staň se; trest svůj nesu

V pokoře – vždyť láska svatá, věrná

Přimlouvá se za mne – a kde plane

Záře milosti, tam propast černá

Jasným chrámem hvězdy té se stane! –

Od Jana odstoupí zkázy duch,

Zařve, až se chvěje země kruh;

Dech úst jeho Šumavou zatřásá,

Rouhání pak do oblohy hlásá,

Sype kolem sebe blesky,

Z ledvin země balvany ven ryje,

Zhůru letí, hvozdy za ním hoří,

Země boky skalami teď bije,

Z hrdel děsných řechtá hromu třesky,

Až se pod ním les a skály boří. –

Jan pak děsnou bouří neustále

Spěchá přes hory a doly dále.

Hledal slávu a teď hledá chýši,

Kdeby klidně hlavu položil,

Hledá světu odloučenou skrýši,

V nížby slzu věčných žalů lil.

Když jej cesta vedlé chrámu vede,

Zastaví se podál, líce bledé

K zemi kloně v prsa svá se bije,

Rukou lednou slzu horkou kryje;

A když služba Páně se vyzvání,

Tajná, svatá hrůza brání

Nešťastníku krví zapsanému

Přistoupiti k místu posvátnému.

Kráčí světem poutník opuštěný,

Z lůna člověčenstva vyvržený;

V lesích bloudí, v slujích lože stele,

S kvítkami a potůčkem rozpráví

O milence drahé, pohrobené;

Když pak hlasy bouře rozbujněné

Hnaly mračna přes pohoří čela,

Děsná slova o bludišti slávy

Ze rtů Jana v lůno vichrů zněla.

A tak za jarního jitra sedí

Pod vysokým dubem na pokraji

Lesa, rmutným okem dolů hledí

V údolí to květné, v němžto hrají

Vlny modré Rýna mohútného

S červánky, jenž jako ústa žhoucí

Jitra s nebe seslaného

Líbají tam hladinu planoucí.

Kolem pnou se k nebi nahé skály,

A však mlha prostírá se v dáli.

„Rok uplynul, Jan tu šepce temně,

Co jsi, hvězdo lásky, zhasnula;

Rok uplynul, co ta tmavá země

Náručí tě chladnou zatknula;

Tam však žiješ, tam, kde svaté ráno

Zlaté záře lije po nebesku – –

Kdyby mně ach bylo přáno,

Abych na perutích ranních lesků

K tobě letěl, tamto ku věčnosti –

Kdež však věčnost moje? – Nesleduj

Stopy dávných skutků, duchu můj,

Neboť vedou k hrozné budoucnosti! –“

Vyvolav to, líce poukrývá,

Po chvíli pak opět z prsu svého

Hadem hrůzy spoutaného

Slova žalostaná vylívá:

„Srdce v prsou jako rakev tíží,

V nížto polomrtvý povzdychává –

Nemůž umřít – smrt se věčně blíží,

V náruč beře je i ponechává,

By s ním mohla déle, hrozně hráti,

Předse jiskru života v něm spáti. –

Pamět žití minulého

Kam jsi blahé skryla hlasy,

Slova ducha anjelského,

Slova pravdy, slova spásy

O naději, víře, smilování?

Který cherub v srdci mém

Červem věčným zhlodaném

Dědictví to svaté chrání? –

Ano – ano – tak ta slova zněla,

Takto z úst mé Ludmily se chvěla:

Trp a doufej – jitra na úsvitě

Věčné smilování uzdraví tě!

Ach kde jitro – kde jest moje ráno?!“

Tu jak božskou mocí vyvoláno,

Nad horu vystoupí slunce Páně –

Mlha prchá – aj! a zlatá báně

Města porýnského v jasné dáli

Sluncem slavně ozářené stály. – –

Jan tu v kvapném srdce chvění

Zdvihna zhůru ruce spiaté,

Zvolá v zbožném vytržení:

„Ejhle, tam mě volá světlo svaté!“

Z věže dómu Mohučského

Temným zvukem půlnoc bije,

Hlahol hlasu truchlivého

Po tichém se městě lije,

Umírajíc v němé dáli;

Posledním svým dechem tiše

Zalétává do vzdálené chyše,

Jenž se zdvihá u porýnské skály.

Po světnici chyše chudobné

Bloudí lampy svit, co bledý duch,

Zhasíná teď, teď se zhůru pne,

Jasně blesknouc do té čiré noci,

Tmu zahání kouzedlnou mocí

Za ten jasně ozářený kruh,

V kterém stůl se skrovný zjevuje,

Na něm knihy, pera, pergameny;

Na listech pak skvělých barev čteny

Oko zpytující spatřuje.

Zraky však, jenž po těch listech vedly

Ruku, spánek tichý zavírá –

Písař usnul, maje skloněnou

Hlavu bledou, žalem ztrápenou.

Blahý sen mu ráje odkrývá,

Neboť pousmání rtoma hrá,

Usmání, ach cizinec úst bledých,

Jako na severních věčných ledích

Květná větev májová.

Ve snách spatří milenky ruměnce,

Oči modré, svatou září zňaté,

V prstencích pak kadeře ty zlaté,

Na kadeři z bílých růží věnce.

Cherub krásný vstoupil na nebesa,

Křišťálový kalich v rukou nesa:

„Jene, láskou věčnou jest mi přáno,

Zvolá anjel, bych ti objevila,

Že se k tobě, k národu i tvému

Milost Páně naklonila.

Ejhle hvězdy, zvěstující ráno!“

A tu anjelovi nebeskému

Z kalicha se hvězdy jasné lily,

Jenžto u věnec se vplítajíce,

V skvělé písmeny se proměnily,

Slova tato skládajíce:

„Řekl Bůh: Buď světlo – bylo světlo!“

A teď čteny zas se rozletěly,

Jiné, jako jiskry padajíce,

K nim se linou, a již jasně květlo

Nové písmo v sněhobílé bláně:

„Světlo nad národem – vůle Páně!“

Litery pak z rozohnělé lávy

Tajná moc již takto rozstavila:

„Světlo vede z Labyrintu slávy!“

Opět jinak znějí čteny rudé:

„Světlo, ne meč slávu vydobude!“

Jasněj slova svítí, zhůru planou,

Hlasy anjelské pak líbě vanou

Kolem spícího teď s nebes báně:

„Řekl Bůh: Buď světlo – bylo světlo –

Světlo nad národem vůle Páně!“

A teď sbor anjelský jemně zpívá:

„Světlo vede z Labyrintu slávy,

Světlo, ne meč slávu vydobývá!“

Sady, byvše takto pronešeny,

Na nesčíslných se listech skvěly

Po obloze, jsouce osvíceny

Hvězdou svatou; teď se rozletěly

Provázeny zvukem svatých kůrů:

„Leťte k dolinám a leťte zhůru,

Leťte tam, kde srdce lidské bije:

S vámi světlo, s vámi sláva žije!“

Jan tu ze sna svého procitnul,

Lampa zhasla – do tmy číré pnul

Oko rozčílené září jasnou;

A však zdá se jemu, jakby v tmavé

Půdě posud tkvěly čteny žhavé:

Tu se v svitu líbém vyskytují,

Sem teď zalétají a tam hasnou,

Tady pak se skvělé opětují;

Slyší blahých zvuků zavítání:

„Konej, co jsi viděl, Jene můj,

Ducha svého světlu obětuj,

Bysi došel světla smilování!“

Zhasly čteny – utichl již hlas,

Kolem Jana noc se klade zas,

Aj, tu vstane v mysli roznícený,

K stolci nebeskému zdvihna tváři,

Tam kde hvězdic nesčíslné čteny

V svaté velebnosti září.

„Konej, co jsi viděl – ducha svého

Světlu obětuj!“ tak mluví tiše,

Hledě pevným okem v hvězdné říše;

Hledí dlouho v duchu rozjímaje,

Hloub a hlouběj v myšlénku se topí.

A již zoře po nebi se lije,

Hvězdy hasnou – odleskem svým kropí

Červánky již nízké jizby stěny,

Stůl a na něm pergamen a čteny.

A tu zvolá Jan: „Hle, jitro svítá

Také v mysli mé, a blahé světlo

I v mém duchu jasně povykvětlo,

Duše vroucně jiskru svatou vítá.“

Pozdvihna teď skvělé pergameny,

Čítá jasným hlasem tyto čteny:

Et dixit Deus: fiat lux et erat lux!

Nyní k nebi vyvolal:

„Ty jsi důkaz svaté moci dal,

Věčný na výsostech Pane,

Zvoliv za nádobu světla svého

Ducha mého nocí zklíčeného;

Nechť se vůle všemohoucí stane!

Ano vykonám, co kázal sen:

Litera buď pevná, však nicméně

Život sterý dán buď každé čteně;

A jak ve snách písmeny ty jasné

V novém vždy a v novém skupení

Skládaly to svaté vyrčení,

Volajíce k dráze světospasné:

Tak chci z liter desky sestaviti,

Sestavené barvou tmavou krýtí,

Na nesčíslné pak bílé blánky

Vtisknout tyto mocné ducha známky,

By se v hojném počtu slova, sady,

Knihy, rozumu a vtipu sklady,

By se myšlénky tak rozletěly

Po světě – jak ve snách hlasy pěly

V anjelů nebeských kůru:

Leťte k dolinám a leťte zhůru,

Leťte tam, kde srdce lidské bije,

S vámi světlo – s vámi sláva žije!

Ano, ano, rozumím teď tobě,

Lásky cherube můj skvělý!

Hlasům rozumím, jež v této době

Kolem Jana tvého sladce pěly!

Ejhle, ve vzdálené vlasti drahé

Rozjiskří se též to světlo blahé!

Nastanou ti, Česká vlasti moje,

Duchů jasných se tmou starou boje –

Tiché boje o národní bláhu –

Světla blesky, meče tyto smělé,

Proklestí pak tobě k hvězdě skvělé,

K hvězdě Slávské velebnosti dráhu!

Uplynul rok opět – a již jméno

Knihpísaře, jenžto z ciziny

Připutoval v Rýnské krajiny,

Známo, velebeno, též i kleno;

Nebo divným, tajným způsobem

Pod rukou se knihy množí jemu;

Zdali svrchovaným rozumem

Divy tvoří, aneb duchu zlému

Jan ten Kutnohorský děkuje

Umění, jež tajně pěstuje

S tovaryšem cizím jediným,

Nelze poznat vtipem zostřeným.

Večer tichý; Jan pak ve svém bytu

Umdlen, utrmácen prací sedě,

Na svá díla, skvějící–se v svitu

Lampy jasné, blahým okem hledě,

Mluví: „Padesáte vytištění

Jeví se tu posvátného čtení,

Jenžto myšlénce té původ dalo,

Ohniskem se nových světel stalo!

K bratřím Slovanským chci nésti zprávy

O tom světle, jenž se v písmě skrývá,

By je vedlo z Labyrintu slávy:

Světlo, ne meč slávu vydobývá!

Bloudilť jsem já poli na krvavém,

Po bludišti světských vášní tmavém,

Hledaje velebné slávy chrám –

Ejhle, chrám teď světla otvírám!“

„„Otvíráš a otevřeš i sobě

Slávy bránu, nevděčný můj Jene!

Zpomeň si však, když v budoucí době

Jméno tvoje velebené

Vzívat bude národů všech hlas,

Že tam Hymelajském na hřebenu

Naučil tě znáti liter cenu

Nejprvé tvůj volný sluha – ďas!““

Tento hlas se z koutu jizby bral,

Kam se lampy svit již nedodral;

Tamto krvavým se leskem září

Zraky děsné v Duchamora tváři.

Jan pak blíže k nepříteli kročí,

Pevně hledě v hrůzy věčné oči

Zvolá: „Nechť již světlo nové zhasne,

Ty když původem jsi jeho byl;

Nemohlo by zdárné být a spasné,

Co bych z lůna hříchu vydobyl!“

„„A přec mluvíš, vece strašný druh,

Že prý vydobude světla duch,

Ukrytý v těch liter mocném hávu,

Slovanstvu i tobě věčnou slávu!““

„Jen když osud lidu Slovanského

Kryje sláva skvělým perutím,

Zvolá Jan a tváře jeho rdí se,

Nechť pak jako popel rozpráší se

Sláva má i pověst jména mého.“

Nic nezískáš blbým cnůstkářstvím;

Slova tvá jsou slova choroby!

Pomni, brachu, že jsi brancem mým;

Na prsten hleď, tam tvé poroby

Svítí posud důkaz krvavý!

V srdci pak se mocná hvězda skví,

Hvězda ta jest vůle ducha mého!

Sáhni na mne, tobě propadlého;

A však vůle má ti nepodléhá více!

Jako vězeň ve tmavém žaláři,

Zdvihna zhůru ruce kovem spiaté

Velebí a vzívá světla záři,

Byť i věděl, že již nevykročí

Nikdy, nikdy na to světlo svaté:

Tak já ze tmy zdvihám k světlu oči.

Nechť již zchvátí duši děsná noc,

Jen když hájí světovládná moc

Národ můj, jejž dechem posledním

Z hloubí srdce svého velebím!

Švarná slova! Ha, ha! bídné děcko,

Tím zadáváš podlou myslí všecko,

Co by ten tvůj národ oslavilo;

Nebo slyš, já volám kletbu nyní

Na Slovanův vešken pronárod:

Vynález tvůj, Slávské mysli plod,

Přivlastní si národové jiní,

A co Českým duchem vykonáno,

Bude v kořist cizím sokům dáno;

Na století, jako polní tráva,

Svadne Čechův dávnověká sláva!

Dosavad jen tupá surovost

Slovanský tvůj národ sužovala:

Nyní věz, že pekla věčná zlost

Jiných zloby živlů na nás štvala:

Vzdělancem se bude nazývati

Ten, jenž vtip a schopnost k zvelebení,

Právo k mravnímu i ušlechtění

Urputně vám bude upírati –

Slovan, národů všech povrhel,

Ani stínem lidské vzdělanosti

Nesmí slouti – tomu běda, žel,

Kdoby přivlastnil mu jakých cností!

Nic vám neprospěje bažení

Po velebné slávy ratolesti –

K zášti, haně nechť vám cestu klestí

Cnost a věda; ano odtržení

Od zákonů věčných bude slouti

U souseda vtipem proslulého,

Zástupy když lidu Slovanského

K trůnu vzdělanosti budou lnouti!

Rozdrcené, na cti rozervané,

Záští národů Evropských štvané

Slávské pokolení v lůně svém,

Nesvorností zhlodaném,

Nejpodlejší vrahy zplodí,

Kteří o šat matky zkatované

Kostkou pekelnou si hodí!

Odstup, duchu! – dost, o dosti!

Kletbou pekla slávu Slávy zboříš,

Jestli se mi opět nepokoříš!

Nepokořím se ti více,

Smrti stín nechť raděj moje líce

Zakryje!

Slyš – tu znějí vůkol libé hlasy:

„Nad tebou vychází hvězda spásy!!

Zmizelť vrah – a v mráčku plavém

Postavy dvě nad Janem se zjeví:

První tvář to přemilostné děvy,

Druhá matky Jitky, jenžto v blahém

Pousmání k synu kloní

Líce své a slzu jasnou roní

Na sepiaté ruce Jana svého;

A tu milostné usmání

Jako snů nebeských zahrávání

Leje se po jeho tváři –

Prsten ejhle jako hvězda září,

Neboť matka slzou jedinou

Zahladila skvrnu pekelnou.

Dívka libě šepce: „Pravdy ráno

Vyjde – k světlu bude povoláno,

Z lůna světla věčného co vstává –

Svatá láska v tomto políbení

Tobě, Jene, důkaz vykoupení,

Znovunarození nyní dává.“

Ludmila teď ústa políbila

Jeho, zvolajíc: „O Jene můj,

Věčná láska tebe vykoupila,

Láska vykoupí též národ tvůj!“

Tážete se, zda-li na tom světě

Lásky vykoupenec procitnul,

Aneb smrti anjel, tiše letě,

Srdce Jana k sobě přivinul?

Kdož to poví! Báseň vypravuje

Jenom lehce prchající sen,

Noc pak mizí – nastává již den,

V moře světla sen se potopuje.

Potopil se a jen zpomínání

Na obrazy zhaslé zůstává;

Nyní po zkončeném klokotání

Struna ohlas písně vydává,

Chvějící–se šepce tiše, jemně:

Ejhle odlesk dějů České země!

Nastane vám bojování nové,

Nových nepřátel se zdvihá roj,

Svaté myšlénky však hrdinové

S hmotem bujným počnou krutý boj;

A však bitvy krvavé a seče

Neotevrou blaženosti chrám:

Vězte, že jen světla bleskné meče

Vydobudou věčnou slávu vám!