DRUHOVI

V čas přetěžký, kdy klesá pod břemenem

tak mnohý kol,

procitlo hoře v srdci unaveném

a přišel bol.

To srdce prudce, vášnivě tak bilo

do dnů a změn.

To srdce všecko k smrti poranilo,

život i sen.

Než otec živ je v syna svého štěstí

a smát se nelení.

Sní v zimě strom, že jaro ratolesti

pokryje zelení.

Nechladne srdce, oheň nezhasíná

svatý a horoucí.

A otec vídá v očích svého syna

naději budoucí.

Přes zlobu chvil, přes bouří nepohodu

nebude chud,

Sám trpí-li, svou vírou v sílu rodu

zaplaší rmut.

A přes zklamání klidně hledí dosud

v dnů příštích svit.

Citlivé místo vždy však najde osud,

kde může poranit.

A Fatum číhá, Fatum číhá lačno

a náhle drtívá.

Co mohu přát, než aby přešlo mračno,

jež nebe zakrývá?

Den sychravý a vítr stromy klátí

v podzimní vichřici.

Druh nemůže, žel, druhu více dáti

nežli svou pravici.